Jak jeden a jak druhý muzikál prožíváš - přípravu na představení i samotné dění na jevišti? Je pro tebe mezi nimi rozdíl nebo ne?

Rozdíl je už v samotném žánru obou inscenací. Adéla je parodie a herecké prostředky, které jsem pro vytvoření Nicka Cartera zvolil, jsou čistě stylizované. Donaha! oproti tomu vychází ze skutečných reálií a i ztvárnění Jerryho má blíž spíše k psychologickému realismu. Mám toto přirozené herectví moc rád a proto je mému srdci Donaha! hodně blízké, troufám si říct, že ho přímo miluji. Tím, že „naháče" hrajeme už dost málo, vychutnávám si každé představení jako velký svátek, třeba i z toho důvodu, že dostanu pokaždé hodně do těla. Je to fyzicky velmi náročné představení. Před každou reprízou se scházíme o dvě hodiny dřív a opakujeme všechna hudební čísla. Když si vezmete, že Donaha! trvá tři a půl hodiny a dopoledne jsme měli zkoušku, strávíme ten den v divadle přes deset hodin. To samé prožíváme i s Adélou, ale ta je přece jen o něco kratší. V Adéle se pro mě osobně to nejnáročnější odehrává v zákulisí - velké množství převleků, které musím stihnout během několika vteřin či minut, přesuny z jednoho místa na druhé, také většinou v šibeničním čase, spousta rekvizit a to vše se musí dít lehce a nenásilně jakoby nic... S oblibou říkám, že si diváci při Adéle musí myslet - z čeho je ten Šulaj tak zpocený, když se po jevišti vlastně jenom tak prochází? Oba muzikály mám moc rád. Každý je žánrově úplně jiný, proto i herecké prostředky jsou jiné. Ale jak jsem na začátku naznačil, Donaha! mám o krapítek raději. Pevně věřím, že je budeme ještě dlouho hrát a rozdávat tak divákům, ale i sami sobě, radost. Tak, jako o letošních Vánocích. Přeji všem divákům pohodové bez-chřipkové vánoční svátky a hodně krásných chvil strávených v divadle i mimo něj.