17. 10. 2010
Komedii Rychlé šípy v režii Roberta Bellana viděly už tisíce diváků nejen na scéně domovského Slováckého divadla, ale po celé republice. 1. října oslavila hra deset let od premiéry a do Uherského Hradiště se sjeli gratulanti a také osobnosti, jež za tu dobu inscenací prošly. Jednou z nich je i David Vaculík, který Jindru Hojera hraje od samého začátku až dodnes. Vraťme se ještě ke zmíněným oslavám spolu s ním v rozhovoru Jany Máčalové pro MF Dnes. „Nikdo z nás nečekal, že o hru bude tak obrovský zájem," říká Vaculík.
Jste si s Jindrou Hojerem v něčem hodně podobní? Nebo jste od něj postupem času něco převzal?
Srovnávat charakterové a jiné vlastnosti nás dvou dost dobře nejde. Jindrovi je dvanáct let a žije v naprosto odlišné době. Spíš jsem si za těch deset let Jindru Hojera kapánek, možná kapánek víc, přizpůsobil svému naturelu. Pan Foglar by se asi divil, ale snad by to pochopil. Občas si musím připomenout, že je to pořád jenom divadlo a že nejsem Jindra Hojer. (směje se)
-
Jak dlouho vám trvá, abyste se stal Jindrou - tedy obléct si kostým a nalíčit se?
Samozřejmě, že na začátku naší desetileté cesty s Rychlými šípy jsme museli hledat nejvhodnější postup a vůbec celou metodu, jak se vizuálně co nejvíce přiblížit k tomu komiksovému zpracování. A nakonec se to zřejmě dost povedlo. Velká spousta diváků nám řekla, že vypadáme, jako bychom jim z oka vypadli. Spotřeba barevných sprejů na vlasy je ohromující. Škoda, že jsme si nezačali schovávat prázdné obaly od těchto sprejů. Mohli nám z nich na náměstí v Hradišti postavit sochy nebo tak něco podobně skromného. (směje se) V dnešní době mi celá příprava, tedy líčení a oblékání, zabere tak deset minut. A to jsem ze šípáků nejpomalejší. Takový Tomáš Šulaj to zvládá za tři čtyři minutky.
-
Před osmi lety jste v dotazníku uvedl, že Jindra je vaší nejoblíbenější postavou. Platí to stále?
To jsem vážně řekl? Osm let je dlouhá doba a spousta věcí se změnila, přišly nové role a s nimi nově oblíbené postavy. Ale s Jindrou Hojerem je to jako s prvním automobilem. Samozřejmě, že svého pětkového bavoráka nade vše milujete, ale vždycky vám v srdíčku zbude kousek místa pro to staré embéčko, které máte doma v garáži a jednou za měsíc ho lehce provětráte. Tím ovšem nechci říct, že jsem majitelem pětkového bavoráku. (směje se) No, co už nadělám. Ale pokud by mi ho někdo nabízel výměnou za Jindru Hojera, tak bych určitě neměnil.
-
Jak se hra a postavy za těch deset let změnily?
Hra je pořád stejná, je to pořád tentýž text jako před deseti lety, ale všechno ostatní se neustále mění. Máme už třetího Jarku Metelku, třetí Vlastu. Mnohonásobně opravované kulisy. Různě přešívané kostýmy. Přibyla kila, vrásky i šediny. Čtyři z pěti šípáků už mají dokonce děti. Ale něco přece jen zůstává stejné: vyprodané hlediště a řehtající se diváci.
-
Čím si vysvětlujete tak obrovský divácký zájem?
Naprosto to nechápu a neustále se tomu divím. (směje se) Samozřejmě mi to nijak nevadí, ale byl bych rád, kdyby mi to někdo konečně vysvětlil. Nazkoušeli jsme Rychlé šípy jen tak, pro zábavu. Rozhodně nikdo z nás nečekal tak obrovský zájem. Dobře, tak je to vtipná podívaná a občas se chechtají nejenom diváci, ale i herci na jevišti. Ale takovou popularitu si fakt nedokážu vysvětlit. Asi bude lepší po tom nepátrat a jen si to užívat. Třeba to zničehonic skončí a budeme se naopak divit, proč už na Rychlé šípy nikdo nechodí.
-
Dokážete si představit, že by se Rychlé šípy hrály dalších deset let? A byl byste k tomu vůbec ochotný?
Ale ano, dokážu si to představit velmi živě. Ono to tak asi dopadne. Šípy můžeme hrát tak dlouho, dokud budeme mít na hlavě alespoň trochu vlasů, které by nám maskérka mohla nastříkat na žluto či na červeno. Bude to vtipné: tlusté, staré a senilní Rychlé šípy.
-
Zatoužil jste někdy v této hře hrát jinou postavu?
A víte, že ani ne? Všichni herci v Rychlých šípech jsou přesně na svých místech. No dokážete si mě představit jako Mirka Dušína? Je to asi dost nudná a zatraceně krátká odpověď, ale skutečně mi Jindra Hojer naprosto vyhovuje.
-
Během představení jdete „na návštěvu" do publika. Stalo se vám při ní někdy něco kuriózního nebo veselého?
Ale ano, pár veselých zážitků mám. Například když jsem si sedl na klín slečně, kterou jsem si vybral jako pařízek, a její kamarádka, která seděla vedle, zřejmě neunesla, že jsem si nevybral zrovna ji, sundala náušnici a tím ostrým koncem mě píchla do zadku. No a taky je docela vtipné, že některé slečny chodí na Rychlé šípy mnohonásobně proto, že čekají, kdy si je konečně vyberu jako pařízek. (směje se) Mám pro ně vzkaz: Musíte vědět, kam do hlediště si sednout, abych natrefil zrovna na vás. Ovšem - kde je to správné místo, na to už musíte přijít samy.
-
Četl jste vmládí foglarovky? A umíte vytáhnout ježka z klece?
Foglarovky jsem četl. Nejsem sice naprostý fanoušek, ale něco jsem přečetl. Rychlé šípy jsem četl určitě. Sice jsem je celé nestihl v mládí, ale poctivě jsem to dohnal během zkoušení inscenace. Musím se zcela zahanbeně přiznat, že ježka z klece vytáhnout neumím. V podstatě jsem to nikdy pořádně ani nezkoušel. Nezkoušel jsem to záměrně. Ten frustrující pocit, že mi to nejde a že jsem úplný nešika, si milerád odpustím.
-
Setkal jste se někdy se skutečným Jindrou Hojerem? Pokud ano, jak na vás setkání zapůsobilo?
Skutečný Jindra Hojer, tedy pan Jindra Hojer, jezdí do Slováckého divadla pravidelně na všechny významné a kulaté reprízy. Je to nádherně vitální sympatický starší pán, který dokáže hodiny a hodiny vzpomínat na přátelství s Jaroslavem Foglarem. A je to skutečný Jindra Hojer se vším všudy, slušný, dobře vychovaný a blonďatý.
-
Jana Máčalová
Srovnávat charakterové a jiné vlastnosti nás dvou dost dobře nejde. Jindrovi je dvanáct let a žije v naprosto odlišné době. Spíš jsem si za těch deset let Jindru Hojera kapánek, možná kapánek víc, přizpůsobil svému naturelu. Pan Foglar by se asi divil, ale snad by to pochopil. Občas si musím připomenout, že je to pořád jenom divadlo a že nejsem Jindra Hojer. (směje se)
-
Jak dlouho vám trvá, abyste se stal Jindrou - tedy obléct si kostým a nalíčit se?
Samozřejmě, že na začátku naší desetileté cesty s Rychlými šípy jsme museli hledat nejvhodnější postup a vůbec celou metodu, jak se vizuálně co nejvíce přiblížit k tomu komiksovému zpracování. A nakonec se to zřejmě dost povedlo. Velká spousta diváků nám řekla, že vypadáme, jako bychom jim z oka vypadli. Spotřeba barevných sprejů na vlasy je ohromující. Škoda, že jsme si nezačali schovávat prázdné obaly od těchto sprejů. Mohli nám z nich na náměstí v Hradišti postavit sochy nebo tak něco podobně skromného. (směje se) V dnešní době mi celá příprava, tedy líčení a oblékání, zabere tak deset minut. A to jsem ze šípáků nejpomalejší. Takový Tomáš Šulaj to zvládá za tři čtyři minutky.
-
Před osmi lety jste v dotazníku uvedl, že Jindra je vaší nejoblíbenější postavou. Platí to stále?
To jsem vážně řekl? Osm let je dlouhá doba a spousta věcí se změnila, přišly nové role a s nimi nově oblíbené postavy. Ale s Jindrou Hojerem je to jako s prvním automobilem. Samozřejmě, že svého pětkového bavoráka nade vše milujete, ale vždycky vám v srdíčku zbude kousek místa pro to staré embéčko, které máte doma v garáži a jednou za měsíc ho lehce provětráte. Tím ovšem nechci říct, že jsem majitelem pětkového bavoráku. (směje se) No, co už nadělám. Ale pokud by mi ho někdo nabízel výměnou za Jindru Hojera, tak bych určitě neměnil.
-
Jak se hra a postavy za těch deset let změnily?
Hra je pořád stejná, je to pořád tentýž text jako před deseti lety, ale všechno ostatní se neustále mění. Máme už třetího Jarku Metelku, třetí Vlastu. Mnohonásobně opravované kulisy. Různě přešívané kostýmy. Přibyla kila, vrásky i šediny. Čtyři z pěti šípáků už mají dokonce děti. Ale něco přece jen zůstává stejné: vyprodané hlediště a řehtající se diváci.
-
Čím si vysvětlujete tak obrovský divácký zájem?
Naprosto to nechápu a neustále se tomu divím. (směje se) Samozřejmě mi to nijak nevadí, ale byl bych rád, kdyby mi to někdo konečně vysvětlil. Nazkoušeli jsme Rychlé šípy jen tak, pro zábavu. Rozhodně nikdo z nás nečekal tak obrovský zájem. Dobře, tak je to vtipná podívaná a občas se chechtají nejenom diváci, ale i herci na jevišti. Ale takovou popularitu si fakt nedokážu vysvětlit. Asi bude lepší po tom nepátrat a jen si to užívat. Třeba to zničehonic skončí a budeme se naopak divit, proč už na Rychlé šípy nikdo nechodí.
-
Dokážete si představit, že by se Rychlé šípy hrály dalších deset let? A byl byste k tomu vůbec ochotný?
Ale ano, dokážu si to představit velmi živě. Ono to tak asi dopadne. Šípy můžeme hrát tak dlouho, dokud budeme mít na hlavě alespoň trochu vlasů, které by nám maskérka mohla nastříkat na žluto či na červeno. Bude to vtipné: tlusté, staré a senilní Rychlé šípy.
-
Zatoužil jste někdy v této hře hrát jinou postavu?
A víte, že ani ne? Všichni herci v Rychlých šípech jsou přesně na svých místech. No dokážete si mě představit jako Mirka Dušína? Je to asi dost nudná a zatraceně krátká odpověď, ale skutečně mi Jindra Hojer naprosto vyhovuje.
-
Během představení jdete „na návštěvu" do publika. Stalo se vám při ní někdy něco kuriózního nebo veselého?
Ale ano, pár veselých zážitků mám. Například když jsem si sedl na klín slečně, kterou jsem si vybral jako pařízek, a její kamarádka, která seděla vedle, zřejmě neunesla, že jsem si nevybral zrovna ji, sundala náušnici a tím ostrým koncem mě píchla do zadku. No a taky je docela vtipné, že některé slečny chodí na Rychlé šípy mnohonásobně proto, že čekají, kdy si je konečně vyberu jako pařízek. (směje se) Mám pro ně vzkaz: Musíte vědět, kam do hlediště si sednout, abych natrefil zrovna na vás. Ovšem - kde je to správné místo, na to už musíte přijít samy.
-
Četl jste vmládí foglarovky? A umíte vytáhnout ježka z klece?
Foglarovky jsem četl. Nejsem sice naprostý fanoušek, ale něco jsem přečetl. Rychlé šípy jsem četl určitě. Sice jsem je celé nestihl v mládí, ale poctivě jsem to dohnal během zkoušení inscenace. Musím se zcela zahanbeně přiznat, že ježka z klece vytáhnout neumím. V podstatě jsem to nikdy pořádně ani nezkoušel. Nezkoušel jsem to záměrně. Ten frustrující pocit, že mi to nejde a že jsem úplný nešika, si milerád odpustím.
-
Setkal jste se někdy se skutečným Jindrou Hojerem? Pokud ano, jak na vás setkání zapůsobilo?
Skutečný Jindra Hojer, tedy pan Jindra Hojer, jezdí do Slováckého divadla pravidelně na všechny významné a kulaté reprízy. Je to nádherně vitální sympatický starší pán, který dokáže hodiny a hodiny vzpomínat na přátelství s Jaroslavem Foglarem. A je to skutečný Jindra Hojer se vším všudy, slušný, dobře vychovaný a blonďatý.
-
Jana Máčalová