29. 11. 2013
Oskar a růžová paní má dnes derniéru. Věříme, že se tato inscenace nesmazatelně zapsala do vzpomínek každému, kdo ji viděl. Divákům i hercům. A také čtenářům, kteří dopisy Bohu od desetiletého nemocného chlapce četli nejdříve, ještě než byl příběh zdramatizován pro jeviště. Eric-Emmanuell Schmitt totiž původně dílo napsal jako prózu. U nás se režie ujala režisérka Zoja Mikotová. Chlapce Oskara si dnes zahraje naposledy Josef Kubáník, Růžovou paní Květa Fialová. Jak na hru Oskar a růžová paní budou vzpomínat oni? Přečtěte si jejich odpovědi...
Ovlivnil „Oskar“ nějak Tvůj (Váš) osobní život? Jak?
JK: Je to pár let, ale ne tak dávno, kdy onemocněl leukémií můj malý synovec. Ten, kdo to nezažil, si neumí představit, jakou hrůzu celá naše rodina prožívala. Díky této zkušenosti jsem ale věděl, o čem budu mého Oskara hrát. Tentokrát to nebylo jen divadlo.
KF: Znovu jsem se utvrdila v tom, že platí: Přijmout, poděkovat a zvládnout. A nekecat těm nahoře do toho. I když to může bolet...
Vzpomenete (vzpomeneš) si na nějakou nejšťastnější a nejkrušnější chvíli s Oskarem?
KF: Každé představení bylo zázrak.
JK: Radost jsem měl ze všech těch krásných ohlasů a z osobních příběhů, se kterými se nám diváci svěřovali, ať už bezprostředně po představení, nebo v dopisech. Ale nejsilnější okamžik přišel ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že se na Oskara přišel podívat mladý muž, jenž umíral na rakovinu. Přišel pro poslední naději, že může odcházet ze světa smířený. To jsem pak vydýchával hodně dlouho.
Je něco, co by sis přál (byste si přála) aby zůstalo natrvalo v srdcích lidí po zhlédnutí téhle inscenace?
JK: Dívej se každý den na svět, jako by to bylo poprvé.
KF: Nejdůležitější na světě je láska.