V Našich furiantech hrajete postavu Filipa Dubského, starosty. Jaký je?
Je to opravdový venkovský furiant a mně postava velmi milá - protože pocházím z vesnice a podobné lidi tedy znám i ze života. Je to v každém případě člověk z masa a kostí, má své klady i zápory, dlouho dokáže být klidný, ale nakonec bouchne jako papiňák. A v té chvíli jdou jakékoli rodinné vztahy stranou. Zkrátka podobně jako to bývá v životě...

Když se člověk dívá na naši politickou scénu, obdivuje, jak to pan Stroupežnický napsal nadčasové. Nebo jak se věci stále opakují.
Myslím, že to pana režiséra - Igora Stránského - taky napadlo, když více než před rokem přišel právě s touto hrou . Ty dvě znepřátelené strany, dvojí názory, volby, to jsou témata stále aktuální. Bereme to tak my herci, ale i diváci, u kterých se hra setkává s velkým ohlasem.

Uherské Hradiště často sahá po tzv. venkovské realistické klasice. Jaký vy k ní máte vztah?
Já si myslím, že právě tato témata s regionem hodně souvisejí, není tedy důvod je obcházet. Zpočátku jsem měl respekt, protože člověk chtě nechtě srovnává s výbornou inscenací Macháčkovou z Národního divadla. Ale nakonec je vždy inscenace osobitá a znovu aktuální. Kromě toho jsem ještě hrál v Maryše, což je také hra, která má na repertoáru své nezaměnitelné místo. Je to proto, že si diváci vždycky dokážou do konkrétních postav dosadit lidi, které znají ze svého okolí - a tak to přirozeně žije i v dnešním čase.

Říkáte, že jste vesničan, ale přitom pocházíte z Hranic na Moravě, což není zas tak malé město...
Narodil jsem se sice v Hranicích, kde je porodnice, ale jinak opravdu pocházím z malé vesničky u Hustopeč nad Bečvou, která má sotva 50 čísel. Jmenuje se Poruba, ale já to neuvádím, protože si to pak lidi pletou s Ostravou. Název Poruba pochází v našem případě z „porubaného" lesa.

Jako správný Moravan jste prý v umění začínal zpěvem a tancem?
To je pravda, zpěv a tanec se vine mým životem, chvilku více, chvilku méně. Mým prvním uměleckým kontaktem bylo zpívání ve školním sboru, hrál jsem na violoncello a pak na Lidové konzervatoři studoval zpěv a herectví. A nakonec přišla JAMU - katedra syntetických žánrů, kde se to všechno spojilo.

Vaše cesta na JAMU ale nebyla přímočará, že?
V době, kdy jsem studoval na střední škole, bylo možné podat jen dvě přihlášky na vysokou. V prvním případě to byly takové školy, které byly rychle obsazené - já se tehdy hlásil na veterinu, ale nedostal jsem se. Dnes jsem docela rád, že se to tak osudově obrátilo. Volné byly technické obory, a tak jsem nakonec skončil na báňské. Tam mě to nebavilo, přece jen to bylo hodně vzdálené od toho, co jsem chtěl v životě dělat. Hlásil jsem se na JAMU, ale ze školy mi nedali doporučení. Z báňské jsem odešel o prázdninách, hrozila mi vojna, a tak jako záchrana přišel konkurs na eléva do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Tam jsem pobyl rok a pak už nebyl problém dostat se na JAMU.

Kdo vás učil?
Ročníkovým vedoucím byl herec Jiří Tomek. Pedagogů byla spousta, nerad bych na někoho zapomněl a tak uvedu jen jedno jméno - paní doktorka Maruška Mrázková. Její hodiny pohybové výchovy začínaly v pondělí v sedm hodin ráno, ale málokdy jsme na nich chyběli, protože to pro nás byla jedna z nejdůležitějších disciplin. Otevřela nám svět přes mimoslovní sdělení. Ukázala nám, že stejné věci, které se dají říci slovy, můžeme sdělit také tělem, třeba jen zády, nebo nějakým gestem. To mě bavilo a dodnes na ni rád vzpomínám.

V té době jste ale nahlédl také do dalšího oboru - stepu...
Vzhledem k tomu, že náš obor vyžadoval hodně pohybových aktivit, vyzkoušeli jsme si i step. Vyučoval ho Radek Balaš starší. Step byl tenkrát považován za kapitalistický výmysl a umíral na úbytě, neměl na růžích ustláno. A Radek Balaš ho učil jak na JAMU, tak na konzervatoři a víceméně byl jediný, kdo jej u nás v 80. letech „podržel." Dnes už je možností víc, ale tenkrát to bylo naprosto unikátní. Tuto dovednost jsme zúročili i v absolventské inscenaci Dobře placená procházka, kde jsme zpívali, tančili a také stepovali. Později, když jsem začal vyučovat na zlínské VOŠH, režíroval jsem studentům právě tuto hru.

Nejdelší angažmá jste měl ve zlínském divadle, ale zdá se mi, že svým způsobem osudové je pro vás právě Uherské Hradiště...
Určitě tím, že jsem právě v Hradišti začínal jako elév. A taky jsem tady našel svou budoucí ženu. Po dlouhém angažmá ve Zlíně bylo pro mě Hradiště nový vítr. Bylo to právě hudební divadlo, které mě sem nalákalo - v době, kdy jsem přicházel, se tu hrálo daleko více hudebních titulů než ve Zlíně.

Připomněl jste své režírování se studenty. Vyzkoušel jste si je i na profesionální scéně?
Ve Zlíně jsem dělal dvě věci v Divadélku v klubu, dokonce mám za sebou jeden takový autorský pokus. Na začátku 90. let přišla chuť vyzkoušet si v mladé sestavě něco nového. Tak jsem udělal takovou skládačku ze semaforských písniček a poezie pod názvem Proč se lidi nemaj rádi. Naučil jsem se na basu, abych mohl doprovázet klavíristu Richarda Dvořáka a Petr Jančařík hrál na bicí. Společně jsme hráli a zpívali a hodně nás to bavilo. Tím dalším pokusem byl Večer při svíčkách. Myslím, že člověk by nikdy neměl zůstat na dobyté metě, ale stále zkoušet něco nového.

Když se podívám na výčet vašich rolí ve Zlíně i Hradišti, je to úctyhodný seznam - Shakespeare, Tyl, Lermontov, Synge, Goldoni, Mrožek... Je vám některý žánr bližší než ostatní?
Nejvíc mě asi baví právě ta pestrost, protože nese v sobě takový klíč, odmyká dveře k novým možnostem. Člověk rád zkouší, zažívá a je dobře, když se to střídá. Přiznám se, kdybych neměl možnost dlouhou dobu si zazpívat, tak by se mi po tom stýskalo a asi bych to někde hledal. Protože - když člověk některé dovednosti dlouho nevyužije, zapomíná je a je těžké se udržovat v kondici jen tak pro nic za nic.

V loňském roce jste oslavil padesátiny. Cítíte se ve formě nebo vás občas přepadnou depresivní pocity?
Podle mého je pro člověka vždycky nejlepší ten věk, ve kterém je. Nemá cenu o tom moc dumat. V tomto směru mně hodně pomáhá příroda. Bydlíme v malé vesničce, kolem jsou hluboké lesy, začínají tam Hostýnské vrchy a je možné jít kilometry a kilometry jen v té zeleni. Tam se člověk vždycky rád vrací. A příroda je taky dobrá učitelka - člověk si uvědomí, jak to všechno funguje, jaký to má řád. A tak se ztratí i chmury. Když sázím stromky na zahradě, tak už je v nich schované příští jaro. Řeknu si, že je třeba vydržet jen pár těch měsíců černějšího dne a bude to zase dobré...

V čem vás momentálně mohou vidět diváci ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti?
Mojí nejoblíbenější postavou je teď Filip Dubský v Našich furiantech. Nejnovější premiérou byl OBCHODNÍK S DEŠTĚM, kde hraju šerifa. A stále je na repertoáru muzikál DONAHA!, tam mám roli Harolda Nicholse a muzikál ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA, kde jsem policejním ředitelem. A k vidění je i naše CARMEN, kde jsem španělským vojákem i pašerákem. Právě teď začínáme připravovat hru HAROLD A MAUDE, zkouším roli kněze.

Máte nějaké zkušenosti z filmu nebo televize?
Jen pár menších rolí, ta nejzajímavější byla v seriálu Podle práva.

Ještě se zeptám na rodinu...
Já sám pocházím z velké rodiny, je nás šest dětí. Hodně nás spojuje muzika, ale k divadlu jsem se dal jen já. Jinak - jsem ženatý, mám tři děti. Nejmladší syn je na gymnasiu v Holešově, jedna z dcer studuje technologii v gastronomii, ta druhá hereckou konzervatoř.

P.S.:
Přemýšlel jsem po cestě zpátky z Prahy, co jsem napovídal a jestli jsem na něco podstatného nezapomněl. A myslím, že ano. S přibývajícími služebními léty u divadla jsem pochopil, jak je důležitý ne člověk sám, ale lidi okolo. Při přijímačkách na JAMU jsme dělali nějaké vybrané monology, ale ne v každé hře se s monologem potkáte. Zato s partnery na jevišti, s tím servisem v zákulisí, s osvětlovačem, zvukařem, nápovědou, skoro vždycky. A i když často nepoznáte jako diváci jejich tvář nebo jméno, jejich práce, chuť a vztah k divadlu má často přímý vliv na váš výkon a tedy na vyznění představení. Ostatně ani režisér nebývá mimo premiéry na jevišti k vidění a přece je jeho práce rozpuštěna v našich výkonech. A nebo z těch výkonů trochu trčí, což není vždy dobré, že. A na ty všechny bych nerad zapomněl. Ve Zlíně i v Uherském Hradišti jsem se potkal s většinou fandů, kteří tu svou práci nedělají jen pro čárku. A jim bych rád i touto cestou poděkoval. Protože pak má to naše hraní na jevišti cestu k divákovi co nejvíc usnadněnou. A pro ten pocit živého organismu do divadla asi chodí.

 

Pavel Majkus

Narozený roku 1958 v Hranicích.

Studium: Lidová konzervatoř v Ostravě 1977 - 1980 (dramatický obor a zpěv), JAMU 1981 - 1985 (syntetické divadelní žánry).

Angažmá: Městské divadlo Zlín (1985 - 2002), Slovácké divadlo - angažmá v letech 1980 - 1981 a od 2002 dosud.

Pedagogická činnost: V letech 1992 - 2002 vyučoval na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění (dramatický ateliér - step, jevištní mluva, přednes, vedoucí oboru)

Dabing: Ateliéry Zlín (Superman - dabing 60. dílů, 1993), seriál Podle práva.