V poslední době se vám ve Slováckém divadle daří. Přichází jedna velká role za druhou. Jaký žánr je vám nejbližší? Cože, až v poslední době? (smích) To mě plašíte, já myslel, že se mi daří už skoro pět let!? Za bod zlomu považuji píseň ,,Ananas“ v muzikálu Šakalí léta. Co se žánru týká, je mi zpravidla nejbližší to, v čem jsem namočený až po uši. Teď se zalykám vodami comedie dell arte s podtitulem Tcháni aneb Jak neprovdat dceru z pera pana Goldoniho. Občas si dost loknu. Do premiéry už je nedaleko, čím dál častěji se mi o tom i zdá. A jaký typ režisérů vám vyhovuje? Skvělá otázka pro herce, který je určen, přidělen či zbude a pak je obsazen, aniž ví a tuší, dokud se nevyvěsí obsazení nového kusu. To není povzdech, jen konstatování. Tak to prostě je. Výhra může být blízko, když se herec a režisér během zkoušení dohodnou. Každý to vidí obvykle trochu jinak, režisér bývá až trestuhodně v předstihu, neboť na hře ,,kutá“ už měsíce před první zkouškou, spoustu scénických řešení už dychtivě přijal, aby je pozítří šmahem zavrhl a ejhle, teď přijde herec, začne se v tom šťourat a přijde často na stejně blbé řešení, které už leží panu režisérovi doma v pracovně mrtvé pod stolem. Takže nejlepší je dohoda. Ano, tedy když si to své hloupé řešení herec může radostně zkusit, aby časem poznal, že to jaksi –ehm- není ještě ono. A ještě rád přijme novou verzi pana režiséra. I když i zde platí výjimka, pravidlo potvrzující. Tento, co nejstručněji popsaný typ režiséra - trpělivce mi vyhovuje. Ale naštěstí jsme lidé živí, nikoliv ideální a při každém zkoušení je to jiné a nové. A proto to také i přes finanční nevýhodnost dále děláme, že… O čem bude komedie Tcháni aneb Jak neprovdat dceru? O tom, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Pan Goldoni ovšem tuto zápletku rozvedl na 85 stránek skvělých perlivých dialogů. Některá místa v textu - to je přímo pošušňáníčko, abych tak řekl. Budu moc rád, když to divákům předáme se stejnou chutí, s jakou jsme se zakousli do dialogů na první zkoušce, kdy jsme poprvé směli otevřít text hry. Diváky čeká kapela složená z herců divadla. Na co se můžeme těšit? Záleží na tom, jste-li povahy sadistické, či beránčí. Každý si přijde na své. Zatím je vše ve vývoji a ty kuličky - pardon noty - se tak rychle střídají…Pan skladatel hudby s panem textařem, tedy správně pánové Dan Fikejz a Michal Stránský napsali sedmnáct, dle mého soudu skvostných, hudebních čísel. Takže když Thálie dovolí, zazní v průběhu večera regee, blues i trampská romance. Jaký hudební nástroj připadl vám? Kdysi dávno jsem v hudební škole dostal violoncello, protože jsem prý měl dlouhé prsty. A to mám i v představení. To cello. A pak ještě všichni hrajeme na hubu. V divadle nezahálíte ani mimo zkoušení. Učíte herce stepovat. Prozradíte, jak vás něco takového napadlo? Někde jsem pochytil, že se člověk sám něco nejlépe naučí, když to někoho jiného učí. A od nápadu bylo ve Slováckém divadle jenom krok k činu. Takže je to vlastně kvůli mně, no. Jak to hercům jde? Moc dobře. Lépe, než jsem čekal. Honem jsem se musel začít učit něco nového, než mě převálcují. Už jsem zase trochu v předstihu, ale bylo to těsně. Kdy uvidíme nějaké velkolepé stepařské číslo? Děláme na tom.Ale na podrobnosti je ještě brzy. Jak prožíváte premiérový den? Premiérový den kolegů, kdy nehraju a jenom se večer vypravím na premiéru, prožívám zpravidla uvolněně a pohodově. Trochu jinak to vypadá, mám-li premiéru sám. Ale to by spíš věděla moje milá žena a děti. Jenže, jako naschvál nikdo není doma.