Pavle, premiéra slavného muzikálu Jesus Christ Superstar měla být už před rokem. Jak na vás působila ta neobvykle dlouhá doba zkoušení, kdy se pořád odkládala?

Přijal jsem to se stoickým klidem tak, jak to bylo. Na jednu stranu delší zkoušení není špatné, protože se to v nás stihne víc zahnízdit. Obdivoval jsem celý tým, jak vždy vše na dvě zkoušky dokázal vrátit tam, kde jsme přestali. Nezačínali jsme od začátku, ale znovu u toho, co už jsme objevili dřív. Na druhou stranu je pravda, že už jsme výsledný tvar měli takzvaně v hrsti, máme za sebou dvě koncertní verze… Za téměř 40 let, co jsem u divadla, jsem takovou situaci při zkoušení nezažil. Ale premiéra už je konečně na dohled!

Jak jste se snažil uchopit pěvecky náročnou roli Piláta Pontského?

Po dohodě s režisérem Dodem Gombárem a korepetitorem Petrem Svozílkem jsme se snažili jít po smyslu postavy. Pilát má vývoj, nemá jen jeden výstup. Prožije určitý posun, jako je třeba snaha pochopit Ježíše a pak ukočírovat těžkou situaci, která se mu na konci trochu vymyká z rukou. Dá-li bůh, tak bude cítit, že jsem se snažil zpívat po smyslu. Přece jen jsem herec, takže na to nemůžu jít přes perfektní zpěv, ale spíše jsem pěveckou stránku hledal přes obsah, je to pro mě přirozenější. Přál bych si, aby to tak vyznělo.

Je ve vašem podání Pilát ten, kdo poslal Ježíše na smrt, nebo oběť manipulace davu?

To je otazník pro každého diváka, jak si to vyloží. Po koncertní verzi jsem mluvil s několika lidmi a co člověk, to jiný názor. A to je dobře, že ta postava není černobílá, není to jednoznačný zlosyn. To jsou holt ty záporné postavy, vždycky se v nich dá najít i něco kladného.

Řešili jste tu otázku i s režisérem?

S panem režisérem Gombárem se zkouší zajímavým způsobem, kdy některé věci vznikají, aniž by musely být vysloveny. Hodně nechává prostor herci a příliš do procesu nezasahuje, když postava směřuje tam, kde ji chce mít. Je v tom obrovská důvěra, kterou člověk vnímá. Mně jako herci to vyhovuje, když cítím takovou spřízněnost. Připomínky od něj byly hodně výstižné a ústrojné.

Ti, kteří už inscenaci viděli, mluví o neobyčejně silném zážitku, jaký tady už dlouho nebyl. Čím to podle vás je?

Kromě práce režiséra, dramaturgyně, korepetitora a kolegů herců bych rád vyzdvihl práci choreografky Lindy Fernandez Saez. Je to velmi důležitá  žena v pozadí, která má i k hereckým věcem bez dlouhého řečnění velice přesné připomínky. Ve výsledku je hodně nápomocná celkovému tvaru. A i když to vypadá, že v našem Jesusovi není choreografií moc, jsou velmi chytré a rafinované, pro hereckou práci výborné. Linda dělá celé inscenaci velice prospěšnou službu.

Baví vás hudba Jesuse, je to váš šálek čaje?

Mně osobně vyhovuje maximálně, a mám k tomu i osobní vzpomínku. Když se Jesus hrál v 90. letech v Praze ve Spirále, tak jsem jedno představení viděl. A bylo to pro mě něco tak úžasného, že si to v sobě dodnes nesu. Tehdy zrovna Máří Magdalénu nezpívala slavná Bára Basiková, ale jiná zpěvačka, a nakonec jsem byl rád, protože pro mě najednou byla mnohem zajímavější, neviděl jsem v ní popovou divu, ale Máří. Byl jsem prakticky na začátku herecké kariéry, ale pamatuju si, že v koutku duše jsem si říkal: V tomhle bych si chtěl někdy zahrát! A doteď to ve mně bylo uloženo.

Vysnil jste si pro sebe konkrétní roli?

Neměl jsem představu o tom, kterou postavu bych měl hrát, protože všechny party se mi zdály těžké. Když se ve Slováckém divadle vyvěsilo obsazení muzikálu Jesus Christ Superstar, šel jsem k vitríně bez očekávání a své jméno hledal někde dole ve sboru. Když mě kolegyně, která stála vedle, upozornila, že mám hrát Piláta, nemohl jsem tomu v první chvíli vůbec věřit. Vyběhl jsem z divadla na vzduch a byl jsem zaskočený, dojatý a rád. Vůbec jsem s tím nepočítal. Pan režisér Dodo Gombár při zahajovací zkoušce říkal, že Jesus je osmitisícovka mezi muzikály, a to můžu stoprocentně podepsat, taky to tak vnímám. Herec musí dát každé postavě všechno.