Je krátce po premiéře inscenace hry Obchodník s deštěm. Jak se cítí představitelka jedné z hlavních rolí?

Když jsme končili zkoušení, tak mi bylo smutno a říkala jsem si, jaká je škoda, že ta práce končí. Ale pak jsem si uvědomila, že je to naopak. Že teď to teprve začíná, že teď si ten příběh budeme svobodně hrát a s námi bude všechno prožívat zároveň vždycky čtyři sta lidí v publiku, což se na zkouškách, kdy v hledišti sedí jen režisér a dramaturgyně, neděje.

Hlavní hrdina v Obchodníkovi s deštěm tak dlouho věří, že se stane zázrak, až k němu opravdu dojde. Jak to máte v životě vy?

Jsem fatalistka - to znamená, že věřím tomu, že se něco má stát a stane se to. Zásadní věci se zkrátka uskuteční a my můžeme jen ovlivnit ty cestičky, kterými k nim dojdeme. A je dobré poslouchat u toho intuici. Může to všechno urychlit.

Jak se dá poslouchat intuice?

Nečekejte ode mě návod. Ale podívejte se kolem sebe. Je spousta lidí, kteří jsou nešťastní ve vztahu nebo v práci, ale z jakéhosi důvodu v tom setrvávají. Přitom jim něco říká, že by to měli změnit, že by měli jít do rizika a že se jim to všechno vyplatí a bude to lepší. Častokrát to ale neudělají a mohou pak být celý život nešťastní. Proto říkám - do toho!

Kdy jste k takové filozofii dospěla?

To mám od maminky. Říkala mi to už jako malá. A mě to moc uklidňovalo. Co se má stát - to se stane. Ale říkají mi to i přátelé. Kdysi jsem se tak strašně trápila a tak mě bolela duše, že jsem prosila, aby se to změnilo. A kamarád mi řekl - nech ji bolet. Má to tak být a má to smysl. V tu chvíli se mi ulevilo a pak mi intuice řekla, že je čas na změnu a ona přišla.

Zvláštní. Věříte i na osudová setkání?

Samozřejmě. To s tím souvisí. Kolikrát se mi stalo, že jsem na někoho pomyslela, pak šla třeba po ulici a řekla si: „Jé, zapomněla jsem doma klíče." A když jsem se pro ně vracela, tak jsem toho člověka potkala. To přece nemůžou být náhody.

Dobrá - když se tedy ohlédnete a měla byste vyjmenovat tři zásadní lidi vašeho života, kdo by to byl?

Rodiče. Ano, ty jsem nepotkala v tom smyslu, jak se o něm bavíme, ale ti jsou pro mě na prvním místě. Měla jsem tak krásné dětství! Spokojené, šťastné, ničím jsem se netrápila, rodiče nám s bráchou uměli vytvořit skutečné teplo domova. Až teď se dozvídám, že jsme třeba neměli moc peněz, že tatínek pořád pracoval. Měli taky zdravotní potíže, ale všechno mi říkají až v dospělosti, nechtěli mi kazit dětství. Nikdy jim nepřestanu být vděčná za to, jak mě poslali do života. Ono to zní jako klišé, ale rodiče vám můžou dát to nejkrásnější i to nejhorší. A ti moji mi dali opravdu to nejlepší. Napíšete to o mých rodičích?

Samozřejmě.

(usměje se) Jé, ti budou rádi. I v jejich případě je to osud. Jsou spolu 32 let. Když se seznámili, mamince bylo 15. Že je to hezké?!

To se dnes už nevidí. Podporovali rodiče vaši hereckou kariéru?

Dnes se radují z každého mého úspěchu a moc mi fandí, ale když jsem se dostala na herectví na JAMU, tak maminka plakala.

Štěstím?

Právě že vůbec ne. Tenkrát herce neznala a myslela si, že je to ta pochybná společnost, co se pořád jen někde opíjí a střídá partnery. Byla zoufalá, pořád jen opakovala - „Teď o tobě budou psát v Blesku a co já řeknu sousedům? Já jsem tě špatně vychovala!" Dnes už ale ví, že je to jinak.

Co by z vás tenkrát ráda měla?

Maminka chtěla, abych byla sekretářkou a ať jsem doma. A vidíte, osud to zařídil tak, že jsem se rozběhla do světa jako herečka a jsem šťastná.

Vraťme se k vašim osudovým setkáním. Kdo je ten další člověk, který je pro vás důležitý?

Celou dobu, jak jste tu otázku vyslovil, se mi honí hlavou různá jména. Ale zásadní je pro mě ještě asi Sylva Talpová, to je moje učitelka herectví z JAMU.

V čem byla výjimečná?

To se těžko popisuje. Asi v samotném přístupu k profesi. Sylva je tvrdý, ale spravedlivý a nekompromisní pedagog, jednou jsem dokonce na její hodině plakala. Ale vím, že to myslí vždycky dobře. Ono je snadné hladit člověka a uklidňovat ho. Daleko těžší ale je, umět mu upřímně ukázat chyby a stát si za tím.

Dokázala i pochválit?

Samozřejmě a o to víc si uznání pak vážíte, protože víte, že to neřekne na počkání. Ale se Sylvou už je ten vztah i v osobní rovině. Už se nebavíme jen o divadle, ale i o osobních věcech a když mám trápení, tak už to na mě pozná. A víte, v čem je taky výjimečná?

Povídejte.

Že se o své studenty nepřestala zajímat po škole. Že s koncem studia neskončilo naše setkávání. Jezdí na premiéry, chce vědět, jak se nám daří.

Byla i na sobotní premiéře Obchodníka s deštěm ve Slováckém divadle?

Ano, přijela a já jsem to neměla vědět. Zařídila si lístky tajně u pana ředitele, jenže ten mi to dva dny před premiérou prozradil. Tak jsem jí hned volala a ona ještě mlžila, že neví, jestli jí to vyjde a že se teprve uvidí. Samozřejmě, že přijela.

Co vám řekla?

Až se stydím - „Pavlínko, už jsi nám vyrostla." Potěšilo mě to.

Umíte tahle tři osudová setkání propojit i na jevišti? Tedy učitelku herectví a rodiče?

Jsou to právě ty chvíle, kdy mám dialog se svým báječným hereckým tatínkem, kterým je kolega Vladimír Doskočil. Můj vlastní tatínek je strašně daleko, žijí s maminkou ve Vítanově, což je vesnička ve východních Čechách. Mám je oba moc ráda a jsem pak šťastná, když ten pocit, že jsem dcera, můžu cítit i na jevišti.

Myslíte, že to diváci z herců poznají?

To asi záleží na každém zvlášť. Ale já jako divák vidím, kdy herec nehraje, ale je.

Ptal jsem se na to záměrně, protože po premiéře k vám do Slováckého divadla přišel od jedné divačky dopis, ve kterém píše, že byla Obchodníkem s deštěm ve vašem provedení tak nadšená, že je podle ní lepší než slavný film s Katharine Hepburn.

Samozřejmě, že mě to těší a vážím si toho, ale mně to přijde nereálné. I když je možné, že dnes byl ten příběh pro paní v něčem zásadnější. Máme skvělé diváky. Dělají nám radost při každé možné příležitosti. A těším se, až si před nima Obchodníka zase zahrajeme.

Pavlína Vašková

• - narodila se 31. března vChrudimi
• - vroce 2007 absolvovala katedru muzikálového herectví na brněnské JAMU
• - hned poté nastoupila do angažmá do Slováckého divadla
• - hraje vmuzikálech Carmen, Donaha!, Adéla ještě nevečeřela, ale i vkomediích 1+2=6, Tenor na   roztrhání, její poslední premiérou byl Obchodník sdeštěm, kde hraje Lízu
• - byla oceněná za účinkování ve filmu Poslední přání na festivalu Mladá kamera v Uničově, diváci ji znají i ztelevizního cyklu Podle práva, nebo zpohádky Kamenný klíč

velkým koníčkem jsou jí zvířata, procházky přírodou, tanec a zpěv, vystupuje na nejrůznějších společenských akcích