Vypadá to, že vám herectví pořád uhýbalo. Jak jste se k němu přes všechny peripetie dostal?
Chtěl jsem dělat divadlo stůj co stůj. Jenže mě nevzali na JAMU, tak jsem šel na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity obor čeština a hudební výchova, ale pořád jsem si myslel na to, že jednoho dne vystoupím na prkna, co znamenají svět. (smích)

Učitelství jste ale nedostudoval a přesto jste učil.
To byl první paradox, náhoda. Tu nabídku jsem dostal nečekaně, když jsem se vracel od kadeřníka se žlutými vlasy a náušnicí v uchu. Pan ředitel jedné základní školy mi tvrdil, že by o mě i přesto stál. Tak jsem nastoupil a učil deváťáky. I když nepatřím mezi nejmenší, měl jsem pocit, že jsou všichni o hlavu větší, byli drzí, kouřili a já jsem věděl, že tady zůstat nemůžu. Když jsem rozdal na vysvědčení čtverky z hudebky, poděkoval jsem, rozloučil se a odešel.

Nelitujete dnes s odstupem času?
Kdepak! I když mělo to jednu velkou přednost. Měl jsem o něco větší plat, než mám dnes. A to mám vystudovanou vysokou školu a hraju v jednom z nejlepších divadel u nás. To je taky paradox.

Pak jste začal studovat herectví na Zlínské škole umění…
…a využil jsem příležitosti zkusit přijímačky na muzikálový obor na JAMU. Vyšlo to hned napoprvé, ačkoliv jsem se předtím třikrát marně ucházel o činoherní herectví.

Jaké to bylo na škole?
Všichni si myslí, že JAMU je jedna velká recese, jeden nekončící mejdan, ale omyl. Nic takového se nedělo. Nebo jsem pravděpodobně nebyl ve správnou chvíli na správném místě. Žádné originální akce, žádné netradiční večírky. To ve Slováckém divadle je daleko veseleji.

K tomu se dostaneme. Teď jsme ve čtvrtém ročníku na JAMU.
Rozhlížel jsem se po divadlech a věděl jediné, že chci zůstat na Moravě. Rozeslal jsem dopisy do divadel a ozval se pan ředitel Stránský ještě s jedním ředitelem. Ten druhý mi oznámil, že by mě chtěl, ale já jsem si víc přál dostat se do Hradiště. Tak jsem šel do hospody, dal si tři piva a pak v té uvolněnosti zavolal panu Stránskému s dotazem, jestli mě tedy bere. Se smíchem souhlasil.

Jaké bylo přijetí v Hradišti?
Tady je té recese hodně. Musel jsem si nějaký čas zvykat na zdejší styl humoru. I když všichni pracují naplno, pořád se dělají nějaké srandičky, vtípky, je tady stále veselo.

Můžete být konkrétní?
Některé příhody jsou bez souhlasů kolegů nezveřejnitelné. (smích) Ale teď jsem si vzpomněl - když jsme třeba hráli Richarda III., já jsem šel na výstup a těsně před ním si opakoval text a zjistil jsem, že si nemůžu vzpomenout na jméno jedné postavy. Začal jsem panikařit a ptal se kolegů, ale ti jen krčili rameny a pak se šli dívat, jestli si vzpomenu. A já jsem měl samozřejmě jedno velké okno. Jediné jméno, které mě napadlo, bylo Norton. Znalci ale vědí, že nejde o žádnou postavu u Shakespeara, nýbrž o antivirový program na počítači.

Diváci to ale nepoznali.
Ne, ti si ničeho nevšimli. Ale když jsme hráli Richarda druhý den, tak jsem si pečlivě jména zopakoval, všechny je správně řekl, ale jakmile jsem odcházel z jeviště, tak mě Tomáš Šulaj, který hrál Richarda, zastavil a nečekaně se zeptal: „A co váš přítel Norton?“ myslel jsem, že ho uškrtím, ale krásně to ilustruje, jak to tady u nás chodí. (smích)

Tak to si určitě užijete i v komedii Rychlé šípy, kde jste převzal roli po Miroslavu Zavičárovi.
Když jsem se dozvěděl, že Míra odchází, začal jsem se bát, že po něm budu muset hrát Jarku Metelku v Rychlých šípech. Ta obava byla tak silná, že jsem se rozhodoval, jestli by nebylo lepší radši z divadla odejít, než tu postavu přebírat.

Tomu nerozumím, čeho jste se tolik bál?
Vždyť to je komedie, která trhá všechny možné rekordy. Je skoro sedm a půl roku od premiéry a pořád získává nějaké ceny. Mluvilo se o ní už na škole a tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že v ní budu hrát. Strašně jsem se bál, že to nezvládnu. Že mě budou srovnávat s Mírou, že nezapadnu do té přesné míry parodie, kterou kolegové ovládají.

Jak jste se na roli připravoval?
Začalo to tím, že když se hrálo v Kroměříži a já si šel představení pro své potřeby natočit. Pořadatelé mě málem vyhodili, protože divadlo má přísná opatření, aby si diváci nic točit nemohli. Mimochodem - i tak se občas najde nějaký ten pokušitel, který si schová kameru pod svetr nebo si s ní jen tak pohrává a jede mu záznam. Hrozí mu pak ale velké problémy.

Vám to tedy prošlo, představení jste si natočil…
A pak se na ně celé prázdniny díval pořád dokola. Ten počet, který kolegové odehráli, jsem já viděl. Pořád jsem měl v hlavě tu kontrolku, která říkala: „Míra odehrál několik stovek repríz! Připrav se pořádně!“

Kvůli té roli jste se nechal dokonce ostříhat.
A zhubnul jsem osm kilo. Skákal jsem přes švihadlo, celé dva měsíce posiloval. Ve vašich novinách o tom vyšel článek a nějaká paní mě pak zastavila na ulici a ptala se, kdo u nás v divadle zhubnul kvůli roli. Říkal jsem, že jsem to byl já. Podívala se na mě odshora dolů a ušklíbla se: „Vy? To určitě!“

Jak jste se nakonec Rychlými šípy sžil?
Teď už mám za sebou deset repríz a začínám se ve hře zabydlovat. Taky mě to začíná bavit. (smích)

Při Rychlých šípech se vám nic nepříjemného nestalo?
Jednou seděly v hledišti divačky, které si před představením trošku přihnuly, takže se bavily ještě víc, než jiní a došlo to tak daleko, že mě v jedné scéně paní popadla za nohu a nechtěla mě pustit.

V sobotu měla premiéru komedie Tcháni aneb Jak neprovdat dceru. Co o ní prozradíte?
Že jsme se s kolegy docela vyřádili, protože pana režiséra Igora Stránského napadlo, že bychom mohli vytvořit hereckou kapelu a provázet jí celým představením. Tak jsme popadli nástroje a zahráli si.

Herci Slováckého divadla jsou tak dobří muzikanti?
Vzhledem k tomu, že ten nápad přežil i do premiéry, myslím, že ano. Hrajeme na kytary, saxofon, klarinet, violoncello a další nástroje.

Kdo je autorem písniček?
Hudbu napsal Dan Fikej, což je výborný skladatel, píše například písničky pro Martu Kubišovou a velmi vtipné texty jsou od Michala Stránského. Oba pánové vycházeli z našich možností a také z atmosféry divadla. Takže finálová písnička se nese s heslem Tleskáme vám, což je hlavní motto letošního roku, ve kterém vzdáváme hold našim věrným divákům. Bylo by hezké, kdyby diváci odcházeli z divadla a písničky si pobrukovali.

Vím, že zkoušení poznamenala originální sázka. Prozradíte o ní něco?
(smích) Jednou jsem řekl, že se jako Principál herecké společnosti, kterého v komedii hraju, budu muset naučit celý scénář a znát i repliky kolegů. Samozřejmě, že se hned našel vtipálek, který si mě začal dobírat, že se mi to nepovede a sázka byla na světě.

Tím vtipálkem byla kolegyně Andrea Nakládalová?
Ano. Vzal jsem si tři týdny na to, abych se text naučil a ona mě pak zkoušela. Jak si myslíte, že to dopadlo?

Když to říkáte tak významně, tak jste asi vyhrál.
Právě že ne! Andrea mi schválně dávala věty z konce hry, ze strany 84, u kterých správně předpokládala, že se je nestačím naučit důkladně. A měla pravdu. Takže jsem to projel.

O co jste se vsadili?
Ten, který prohraje, bude tomu druhému měsíc připravovat svačiny. Takže jsem musel začít vstávat dřív a tu shánět zelené jablko, jindy zase nějaké zdravé plátky se zrním. Docela jsem se naběhal. Ale musím říct, že Andrea je formát, protože v průběhu zkoušek pan režisér rozhodl, že strana 84 se vyškrtne. Kolegyně usoudila, že když dotyčné věty ve hře nejsou, mine obsah sázky. Není kouzelná?

Je vidět, že se opravdu nenudíte.
A to jsem ještě nevyprávěl o Stize, to je přebor ve stolním hokeji, založil jsem i Stranu bigamie, pořádají se nejrůznější recesistické akce a teď jsme si do klubu koupili Bingo a hrajeme o desetikoruny.

Co vás čeká v nejbližší době?
Za 14 dnů mají kolegové premiéru Pirandellovy hry Šest postav hledá autora, na tu se moc těším, protože se vrací na česká jeviště po více jak dvaceti letech a jen málokteré divadlo si na ni troufne. Potom začneme zkoušet další dvě hry. Jednak klasiku - Medeiu a novou českou komedii Mein Faust.


Petr Čagánek

Narodil se 24. října 1977 v Kroměříži, v roce 2005 absolvoval muzikálové herectví na brněnské JAMU, tentýž rok nastoupil do Slováckého divadla, kde odehrál několik rolí. Loni převzal po Miroslavu Zavičárovi postavu Jarky Metelky v Rychlých šípech. V sobotu se představil v hlavní roli komedie Tcháni aneb Jak neprovdat dceru v režii Igora Stránského. Petr Čagánek kromě hraní i píše hudbu, namlouvá texty k dokumentárním filmům. Je svobodný.