„První zkušenost jsem udělala před lety v Kavárně Potmě, kde si člověk může vyzkoušet, jaké to je navštívit kavárnu, když nevidí,“ začíná vyprávění Alžběta.

„Tehdy nás jedna nevidomá průvodkyně ještě dřív, než jsme vešli do kavárny, upozorňovala, že pokud bychom měli nějaký problém, ať se neváháme ozvat. A ta naše skupinka pokývala hlavami, jakože rozumíme. Ale ta slečna se znovu zeptala: Je to všem jasné? A my jsme opět pokývali hlavou. Nakonec slečna průvodkyně s úsměvem řekla: Tak už tady asi nikdo není, všichni zřejmě odešli a já tu zůstala sama. V tu chvíli jsme si uvědomili, že pouhé kývnutí nestačí, a tak jsme překotně a možná i víc než nahlas řekli své ano,“ usmívá se vzpomínce Alžběta Mahdalová.