A je to. Pohřbívání má za sebou premiéru. Jak budete vzpomínat na ty dva měsíce práce, během kterých novinka Slováckého divadla vznikala?
Je to vlastně poprvé, když pominu různé adaptace literárních děl a pohádku, kterou jsem napsala, kdy kamenné divadlo uvádí moji hru, takže jsem velmi intenzivně vnímala proces vzniku od první čtené zkoušky až po premiéru. Nejsilnější zážitek mám ze zahajovací zkoušky, kdy herci poprvé hru četli až přede mnou a vzpomínám si na tu úlevu, že je text zaujal a postupně v něj začali věřit.

Vy sama jste několikrát do Hradiště v průběhu přípravy přijela. Co jste viděla?
Pro mě bylo nejzásadnější, že jsem viděla snahu herců situace ve hře rozvinout, domyslet, doplnit, vyhrát si s nimi, přicházeli s nejrůznějšími nápady, jak postavy interpretovat, dál se pracovalo se samotným textem hry... Odešla jsem před časem od divadla právě proto, že mi chyběly tvůrčí impulzy, ve Slováckém divadle jsem byla ale nadšená. S režisérem Igorem Stránským jsme hodně diskutovali o výkladu určitých pasáží, někdy to bylo těžké hledání kompromisu, ale to je vše součástí tvorby. Také vznikaly písňové texty, poznala jsem Josefa Fojtu a další tvůrce. Viděla jsem, jak se rodí inscenace s velkým nadšením všech, kteří na ní spolupracovali.

Jaký to byl pocit, když jste usedla do hlediště v pátek před premiérou a sledovala Pohřbívání s prvními diváky?
Cítila jsem velkou zodpovědnost, tu cítím i nadále. Hra nebyla napsána proto, aby divadlu uškodila, vznikla před dvěma lety, kdy jsem sama bilancovala moje vlastní působení v divadle a myslím si, že pokud se dokážeme na některé věci podívat s odstupem a nelhat si, dokážeme je pak i změnit. Stále věřím v tu změnu.

Jak jste si užila slavnostní premiéru? V publiku seděla celá řada vašich přátel, ale i nejrůznějších VIP hostů. Byla jste nervózní?
Byl to pro mne zcela nový pocit, jak už jsem zmínila, převládala zodpovědnost. A také napětí, jak inscenace bude přijata.

Jaké pak následovaly reakce?
Neočekávala jsem, že hra jako taková bude jednoznačně pozitivně vnímána, ani být nemůže, ale vzbuzuje emoce, bezprostřední reakce. Viděla jsem řadu diváků v silných emocích, slzy, někteří pak za mnou přišli, podpořili naši snahu upozornit na některá aktuální témata. Mnoho z nich se cítí podobně bezmocně.

Jaké ohlasy vám udělaly největší radost?
Samozřejmě že smích i potlesk v průběhu představení, hra je napsána z velké části jako komedie. A pak také útržky rozhovorů, které jsem zaslechla na chodbě v průběhu předpremiéry i premiéry. Lidí, kteří mne neznají a které nadchl už jen ten prostý fakt, že se skrz příběh jednoho malinkého oblastního divadla chceme vyjádřit k současné kulturní či společenské situaci a často se daří vystihnout rozpoložení či názory samotných diváků.

Jak se cítíte po premiéře? Je to úleva? Nebo pociťujete stálé napětí z dalších repríz?
Reakce publika mne přesvědčily, že hra byla inscenována ve správnou dobu. Stále cítím velkou zodpovědnost vůči hercům, kteří s každou reprízou budou stát na jevišti, i vůči divákům.

Jak budete na Slovácké divadlo vzpomínat?
Jako na divadlo, které se nebojí.

Budete do Hradiště stále jezdit, ať už na další reprízy, nebo i na ostatní inscenace?
Určitě budu jezdit i na další reprízy, na této inscenaci mi velmi záleží. A těším se i na další premiéry sezóny Přeskočilo nám. Ona je totiž otázka, komu vlastně přeskočilo a kde je svět ještě v pořádku.