Liška Bystrouška se stala vaší zatím nejúspěšnější rolí. Jak jste se do ní dostávala? Trvalo vám to, nebo jste si ji hned oblíbila?
Každá role je pro mě oříškem a vždy mně chvíli trvá než najdu tu správnou cestu, jak jej rozlousknout a dokonale pochopit a uchopit, tak aby režisér byl spokojený a já se v dané postavě cítila dobře. Liška Bystrouška nebyla výjimkou.

Zkoušení bylo mimořádně náročné. Zhubla jste?
Já moc hubnout sice nepotřebuji, ale během dvou měsíců šlo asi pět kilo dolů. Nezapomeňte, že jsme byli s kolegy pořád všichni na nohou.

Pitínský spolupracuje s mnoha soubory u nás. Čím to podle vás je, že právě ve Slováckém divadle dosahuje mimořádných výsledků pokaždé?
Tak to si netroufám říct, ale myslím si, že velký podíl na tom má právě i soubor Slováckého divadla. Jsme skvělá parta a ono to pak je vidět i na tom jevišti. Uherské Hradiště je pro pana Pitínského město, kam se moc rád vrací a i to určitě má vliv na jeho práci.

Cítíte se jako hvězda? Poznávají vás lidé na ulici?
Jako hvězda se rozhodně necítím. Nedělám divadlo pro slávu, protože ta je pomíjivá. Je ale pravda, že mě lidé na ulici poznávají každou chvíli. Kupovala jsem třeba nedávno kamarádce dárek k narozeninám a paní v obchodě mi řekla: „Vy jste tak fantasticky zahrála Bystroušku, že vám ten dárek dám do speciálního balení.“ To bylo milé.

Víte, kdy od režiséra Pitínského přišla nabídka zahrát si na prknech pražského Národního divadla?
Na to si vzpomínám velmi přesně, bylo to v září loňského roku, když jsme s vrátili z prázdnin a opakovali Lišku Bystroušku. Pitínský za mnou přišel s tím, že bude v Praze inscenovat hru Fráni Šrámka a jestli bych si v ní chtěla zahrát. Stejně tak oslovil i kolegyni Aničku Pospíchalovou, ta ale za několik týdnů zjistila, že s manželem čekají miminko, tak z práce v Národním bohužel sešlo.

Jak na nabídku reagovali kolegové ve Slováckém divadle? Nežárlili?
Myslím, že ne. Vzpomínám si, že den před tím, než jsem do Prahy odjela na první zkoušku, mi spousta z nich přála, ať v Praze ukážu, jak se dělá pořádné divadlo. (Smích)

Byla jste pak nervózní?
Strašně. Představte si, že přijdete na zkušebnu a za stolem sedí pánové Vinklář, Pavelka, Bareš, Švehlík, vedle nich paní Medvecká a další osobnosti. Celá jsme se třásla. Ale měla jsem dvě výhody. Jednak jsem se nějaký čas předtím, když jsme v Praze s panem režisérem Pitínským přebírali cenu za Lišku Bystroušku, seznámila s pány Vinklářem a Švehlíkem a druhou výhodou bylo, že Slovácké divadlo má v Praze dobrý zvuk a mnozí herci je znali a mluvili o něm s velkým respektem.

V Praze to žije večírky, je to pravda?
Vím, že spousta diváků žije v představě, že herci po představení hýří v divadelním klubu až do rána, ale není to tak. Pravda, občas si tam na chvíli zajdeme, ale po hodince jdeme všichni postupně domů, protože jsme unavení. Tak je to v Hradišti i v Praze. I když zrovna po první repríze Zvonů nás pan režisér Pitínský pozval na dvojku vína a pak se to trochu protáhlo. Ale to byla výjimka.

Počkejte, jak protáhlo?
Když jsme se okolo třetí hodiny rozhodli, že půjdeme spát, vymyslel pan Vinklář, že poslední kolo si dáme u něj doma. Má nádherný byt na Kampě, všude visí obrazy a fotky kolegů. Nezapomeňte, že jeho přítelem byl Miloš Kopecký, Jan Werich, Vladimír Menšík a další. Navíc je fantastický vypravěč, takže jsem se pořád smáli. Byl to silný zážitek už proto, že jsem jej poznala i z druhé stránky. V divadle s ním moc veselo není, je to tím, že se pořád soustředí na práci a nechce se rozptylovat. Teď jsem měla pocit, že přede mnou sedí úplně jiný člověk. Vzpomínal na nejrůznější natáčení, na kolegy. Škoda, že většina těch historek e nedá publikovat.

Bude vám smutno po Bystroušce?
Asi vás to překvapí, ale myslím, že její čas už dozrál. Je potřeba ji nahradit novou inscenací. A my teď s režisérem Pitínským připravujeme Divou Báru a já bych si moc přála, aby i ona byla velkou událostí. Premiéra je už 20. ledna.