Iluze je faleš Jako by v Šesti postavách autor chtěl potvrdit, že pochází ze sicilského města Chaos. Složitě strukturovaný příběh o střetu reality s jejím relativizovaným odrazem v uměleckém díle nepatří k dramatům akčním. Jeho první třetinu slabší povahy dokonce prospí; včetně pisatele této recenzní glosy. Poučen četbou mohu ale vyložit, že se jedná o setkání podivné rodiny se členy herecké společnosti. Ambiciózní principál a režisér (Josef Kubáník) se rozhodne zaznamenat její osudy do divadelního tvaru. Pirandellových Šest postav je vlastně filozofickým traktátem o možnostech umělecké práce zaznamenat a vykládat skutečnost, pokoušet se vybavovat ji iluzívností, fantazií, střetávat se s žijícími svědky událostí. Ti budou stejně jako těšanský chalupník na premiéře Maryši volat: Ale tak to přece nebelo! Autor se umělecké iluzi vysmívá, prohlašuje ji za falešnou. V Duškově pojetí ale vyznívá konfrontace reality (Pavel Hromádka, Irena Vacková, Jitka Josková, Jiří Hejcman, Alena Slezáková-Míková) s divadelní fikcí (Kubáník, Tereza Novotná-Mikšíková, Monika Horká, Martin Vrtáček, David Vaculík, Zdeněk Trčálek a další) ve prospěch uměleckého obrazu. Pojmy a paradoxy Jenom divadlo, které má silné zázemí, může si dovolit hru životního skeptika předznamenávajícího vlnu absurdního a existenciálního tvůrčího myšlení. Divákům, kteří o divadle přemýšlejí, určili ve Slováckém divadle program, v němž poučují o pojmech herec a postava, iluze a realita, jeviště a hlediště, monolog a dialog, tvář a maska... Popravdě ale: Už se moc těším na příští premiéry: v březnu Médeia, v dubnu Faust. J. P. Kříž