LN Slovácké divadlo je vaše první angažmá? V roce 2001 jsem končila brněnskou konzervatoř a Slovácké bylo jediné divadlo, které se nakonec ozvalo. Pocházím z Uherského Brodu, tak jsem se v něm poptala, zda by mě nechtěli. Nejdřív mně řekli, že podobný typ v souboru mají. Už jsem byla připravená, že půjdu do pátého ročníku, protože ani na DAMU, ani na JAMU mě nevzali, ale den před maturitou jsem dostala telefonát, že by mě chtěli. LN Za pět let jste si hodně zahrála. Co vám sedí nejvíc? Jsem spokojená se vším, i na naivku v jedné science-fiction došlo. Víc ale bývám obsazovaná do charakterní rolí - ty mně také víc vyhovují. Moje první větší postava byla Konstance v Amadeovi, pak přišla Grušenka v Bratrech Karamazových, Nina Zarečná. LN S Pitínským jste se tedy při Lišce sešla podruhé. Jaký byl? Už poprvé jsem byla hodně nervózní a první týden jsem brečela v šatně, jak mi to nešlo. Než jsem najela na jeho vlnu, dalo mi to zabrat. Ale byla to vynikající práce. Při Lišce mě zarazilo, že ji chce dělat jako činohru. Neuměla jsem si to představit, říkala jsem si, to budeme dělat zvířátka a poskakovat po čtyřech? Pan Pitínský nám všechno objasnil, pouštěli si Janáčkovy opery... Janáčka mám ráda, operu taky, ale mně žádný žánr nevadí, všechno můžu pro sebe využít. LN Nezdálo se vám jeho pojetí příliš kruté? Zdálo, ale to by to nebyl Pitínský. Mně zamotalo hlavu i použití prvků japonského divadla kjógen. Už jsem se smířila, že nebudu mít ouška ani ocásek, že budu ženou převtělenou do lišky a obráceně, a teď tohle. Nakonec bylo zkoušení bezvadné a krutost k Lišce patří, jinak by to byla jen pohádka. LN Je Liška předěl ve vaší herecké kariéře? Určitě, lidé se o mě zajímají, od režisérů až po diváky. Nechtěla bych ale, aby to byl zlom. Aby pak někteří nebyli zklamaní, až mě uvidí v něčem jiném, mohli by si myslet, že jsem extra, a pak je nezaujmu, Do každé inscenace jdu s tím, že to pro mě nemusí být úspěch, jsem teprve pátou sezonu u divadla a pořád mě to moc baví. byl to od malička můj sen, pořád jsem s tím doma otravovala a přitom z žádné divadelnické rodiny nepocházím, jen dědeček ochotničil. Divadlo beru se vším, jsem připravená i na pády. LN Působíte dost exoticky. Nemáte tatarské předky? Nevím, asi si budu muset zjistit, zda nezasáhli k nám do rodiny. Hodně lidí se mě na to ptá. LN Už vás lanaří odjinud? No, zatím to nebylo nic oficiálního. Já se trochu Prahy bojím, nechtěla bych odcházet, i proto, že si dobře rozumím s kolegy, jsme dobře sehraní, mladí i starší herci. LN Nelitujete toho, že jste se nedostala na DAMU? Hlásila jsem se tam, abych si pak něco nevyčítala, a taky jsem chtěla změnit prostředí: konzervatoř už mi nemohla nic nového poskytnout. Jsem ale ráda, že vyšlo divadlo, je ze všeho nejlepší, je tam na co se dívat, od koho se co učit. LN Jak se žije herečkám v regionálním divadle? Uherské Hradiště je báječné město, cítím se tam skvěle. Máme také dobré publikum, které není konzervativní. Život v divadle i ve městě je pěkný, pomalý a klidný. I když je hodně práce. Abych mohla na jevišti vydat energii, potřebuju mít svoje klidné místečko a z něj nabírat sílu. Kromě divadla jsem propadla bojovému sportu tae bo, který mně ohromně fyzicky pomáhá. I díky tomuhle sportu mně Liška nedělala problémy, ono totiž být pořád v podřepu není jen tak. LN Poklid je příjemný, ale také si lidé hodně vidí do talíře. To vám jako herečce nevadí? To záleží na tom, co jim sama na tom talíři ukážu a co připustím. Je milé potkávat lidi, které mě znají z divadla a reagují na mě.