Křehká herečka vytvořila během své kariéry spoustu velkých postav. Její život se ale pohádce nepodobá. Osmadvacetiletá herečka má za sebou celou řadu životních kotrmelců a zvratů. Mluví o nich ale upřímně a otevřeně. „Nikde to teď nemám radši než v Hradišti,“ říká.

* Začneme u vaší cesty k divadlu. Byl na jejím začátku dramatický kroužek, jako u mnohých jiných?
Jistě. Od druhé do osmé třídy jsem chodila do dramaťáku u nás v Brně a hrála jsem krásné postavy, třeba Meluzínu (smích). Ale tak se mi to líbilo, že jsem pak doma oznámila, že budu herečkou a že se hlásím na konzervatoř.

* Co na to říkali rodiče?
Maminka chtěla, abych si podala i přihlášku jinam, tak jsem napsala gymnázium, ale doufala jsem, že tam nebudu muset jít. Děsil mě hlavně Běloun. To byla ta hrozná sbírka příkladů z matematiky, co strašila snad všechny budoucí gymnazisty.

* Ale konzervatoř nakonec vyšla. Jaké jste měla jako budoucí herečka sny?
Že se po škole dostanu do Divadla na Vinohradech. To byla moje meta. Jednou přišla maminka s tím, že má vstupenky do první řady na Vinohrady na představení Jak snadné je vládnout, aneb Karel IV. - autoportrét. Hlavní roli hrál Viktor Preiss. Já jsem byla úplně vedle. Samozřejmě, že jsem z představení byla nadšená. Navíc jsme ve foyer potkali Martu Vančurovou, a to se mi úplně podlomila kolena. A nakonec mamka ještě tvrdila, že na nás do té první řady Preiss mrknul. Zážitek na celý život.

* Jak dlouho se vás touha po takovém angažmá držela?
Brzy to přešlo. Viděla jsem pak další představení a ta se mi už tak nelíbila. Mám dnes pocit, že éra herců, která dávala Vinohradům to zářné jméno, už odešla. A s nimi odešel i můj sen.

* Mamince to nebylo líto?
(dlouze mlčí) Mně krátce po tom vzpomínaném vinohradském představení maminka tragicky zemřela.

* Takže vás na divadelních prknech nikdy neviděla?
Bohužel ne. Dokonce prošvihla i předváděčky na škole, spletla si dvakrát čas. Asi to tak mělo být.

* Hrajete někdy pro maminku představení aspoň teď?
Já se k ní modlím. Před každou premiérou. Je to takový můj obřad. Musím u toho stát na jevišti. Zvláštní je, že ji neprosím ani tak o to, aby hra měla úspěch, jako spíš o to, abychom ji zvládli ve zdraví.

* Vraťme se ke studiu na konzervatoři. Co bylo po absolvování?
Nejdřív jsem někde zjistila, že hledají herečky v Hradci Králové. Tak jsem to řekla Kačce Holánové a vyrazily jsme. Nakonec vzali ji. Za několik dnů za mnou přišla spolužačka, že je konkurz i v Hradišti. Tak jsem to zkusila a vzali mě i s Davidem Vaculíkem.

* Jaký byl první rok v prvním angažmá?
Krásný. Studentský život za peníze. I když první výplata moc veselá nebyla. Psal se rok 1998 a já jsem dostala na ruku 4,5 tisíce. S tím se moc hýřit nedalo. Poznala jsem tu první opravdová přátelství. Bylo nám tu spolu dobře.

* A přišla také spousta velkých rolí. Která herečka může říct, že už na začátku kariéry hrála Julii či Lízu Doolittlovou.
Ano, to byla krásná doba. Třeba Julie, když jste ji vzpomněl, byla první role, kdy jsem se na jevišti potkala na tak velkém prostoru s jevištním partnerem. Romea tenkrát hrál Tomáš Šulaj a doslova jsem si to užívala. Z Romea a Julie pochází jediný divadelní sen, který se mi pořád vrací a straší mě.

* Třeba ho teď prozradíte a budete mít klid.
Myslíte? (smích) Zdává se mi, že se Romeo a Julie vrací k nám na repertoár, ale jak pořád hrajeme a zkoušíme, tak nemáme čas na oprašovací zkoušku, takže jdeme rovnou před diváky. Já stojím na jevišti, improvizuji ve verších a děj odvádím úplně jiným směrem. Hrůza!

* Už v začátcích jste ale potkala i zajímavé osobnosti, mezi nimi i režisér Pitínský. Vzpomenete si na první práci s ním?
Bylo to při Gazdině robě. Pitínský na mě působil jako zjevení. Měla jsem pocit, že jsem se najednou dostala na jinou planetu. Vzpomínám si třeba, že když už byla inscenace hotová, že jsem se chodila dívat na druhé dějství, kde jsem neměla žádný svůj herecký výstup. Ten jeho způsob vyprávění mi doslova učaroval. Když pak přišla na konci děkovačka, tak jsem si ale připadala jako divák, jako že je nepatřičné, abych tam mezi kolegy stála. Ten obdiv k Pitínskému trvá pořád, ale u Divé Báry jsem se už zbavila ostychu a obdivných předsudků. Jen jsem sledovala, jak pracuje, co říká, jak přemýšlí. Neptám se, proč mám to či ono udělat. Říkám si, když ti otevře svůj svět, tak nastup a jeď.

* Co si na vás třeba vymyslel?
Mě baví pamatovat si ty jeho nápady a pak je vyprávím přátelům. Třeba při zkoušení Lišky Bystroušky, kde jsem hrála Vážku, měl nápad, že bych se snesla z balkonu na jeviště. Já jsem jen s otevřenou pusou zírala a říkala si: tak to jsem zvědavá, jak se tohle bude řešit. Nakonec jsem z balkonu nelétala, Pitínský vymyslel daleko zajímavější a ryze divadelní prostředky. A v Divé Báře je takových kouzelných chvil taky hodně.

* Vy jste ale po třech sezonách z Hradiště odešla do angažmá v Moravském divadle v Olomouci. Co si vybavíte ve spojení s tamním divadlem?
Sletěla jsem během představení do orchestřiště a málem jsem se zabila.

* Prosím?
Byla premiéra inscenace Ifigenie v Aulidě a my jsme měly s kolegyní vymyšleno, že se rozběhneme zezadu jeviště až úplně na forbínu a tam se těsně zastavíme. Bylo tam odkryté orchestřiště, na něm jen vlála lehká látka, symbolizovalo to moře. A já jsem to neubrzdila. Spadla jsem dolů. Ještě během pádu jsem si říkala, že musím dopadnout do dřepu, pak to celé oběhnu a kolegové na mě na jevišti chvíli počkají. Houby. Vypadalo to tak strašně, že si všichni mysleli, že jsem mrtvá. Vydávala jsem jen strašidelné skřeky. Premiéra byla samozřejmě zrušená, diváci museli domů.

* Na premiéry chodí často rodiče. Viděl to váš tatínek?
To byla taky historka. Otec byl tenkrát v Moskvě a když jel hotelovým výtahem, tak se s ním utrhl. Na poslední chvíli ho zachránily jakési nouzové brzdy. Před premiérou mi jen zavolal, že je všechno v pořádku, že se mu nic nestalo a já jsem za deset minut ležela polomrtvá v orchestřišti. A druhý den nám ještě umřel strýc.

* Vyprávěli vám to pak kolegové, nebo diváci, jak ten strašný pád vypadal z jejich pohledu?
Jasně, ale nebylo to potřeba. Z premiéry se pořizoval záznam, takže všechno je zdokumentované.

* Pak jste z Olomouce odešla a vrátila se zpátky do Hradiště, ale od pádů pokoj nemáte. Když během zkoušení Skleněného zvěřince spadla kolegyně Tihelková z jeviště, tak to se vám všechno vybavilo.
To bylo strašné. Viděla jsem jen, jak se Jaruška pohybuje těsně na hraně jeviště, ale myslela jsem si, že určitě ví, kde je. A taky jsem si říkala, že přece nebudu zastavovat generálku! Taková hloupost. Pak už Jarka spadla, já jsem málem zkolabovala a museli do mě v rekvizitárně vrazit panáka. Teď při Divé Báře jsme to ale zažili opět. Do dvoumetrové díry spadla dva dny před premiérou Jitka Josková. Naštěstí se jí ale vůbec nic nestalo. Ovšem pro mě to znamenalo další šok. Říkám si ale, že do třetice je to už snad završené.

* Zůstaňme u Skleněného zvěřince. Za postavu Laury jste dostala Slováckého Oskara. Jak na tu práci vzpomínáte?
Laura je láska. Já vlastně ani nevím, jak to zkoušení probíhalo. Byla to taková pohoda a tak krásně to šlo, jakoby samo. Režisér Dušek nás na začátku zkoušení nechal mluvit o pocitech, o zážitcích, které se nám ve spojení s postavami vybavovaly a jen poslouchal a pozoroval. Třeba za měsíc příhody na tom nejvhodnějším místě připomenul a nám to otevřelo další možnosti. Zdeněk je úžasný psycholog, ví přesně, jak na herce a je s ním radost pracovat.

* Co na Skleněný zvěřinec říkal tatínek?
S taťkou se domlouvám už tři čtvrtě roku a pořád ho ještě neviděl.

* Jak to?
S ním je to těžké. Je totiž trenér rakouské reprezentace v dráhové cyklistice, pořád cestuje. Je mi to moc líto, ale co nadělám.

* I přesto vypadáte spokojeně.
Jsem spokojená. Mám hodného a vtipného manžela, pěkný vztah se sestrou, milovanou babičku, přátele, dělám práci, která mě naplňuje a navíc v divadle, kde je mi dobře, kde nás mají diváci rádi. Volně se mi tady dýchá. Nikde to teď nemám radši než tady.

***
* Tereza Novotná -Mikšíková
Brněnská rodačka (ročník 1978). V letech 1993 - 1998 studovala v Brně konzervatoř. Po absolvování nastoupila do Slováckého divadla, kde působila do roku 2001. Po tříletém angažmá v Moravském divadle v Olomouci se do Uherského Hradiště vrátila. Nejvýraznější role: titulní postava ve Shakespearově Romeovi a Julii, Linda v Pokrevních bratrech, Líza v muzikálu My Fair Lady, Laura ve Skleněném zvěřinci. Posledním velkým hereččiným úkolem byla trojice postav v Pitínského Divé Báře. Premiéra byla 20. ledna.

O autorovi: DAVID PLACHETKA, Autor je spolupracovníkem redakce