Antická tragédie Medeia má ve Slováckém divadle velmi moderní, pro někoho možná až šokující podobu, přitom však důsledně vychází z Euripidova textu. Příběh o zhrzené manželce, která z touhy po pomstě za mužovu nevěru zabíjí i své vlastní syny, dostal v Uherském Hradišti logiku a – což se málokdy vidí – i přesvědčivé vyznění. Talentovaný režisér Jiří Honzírek neakcentuje důvody vedoucí ke strašlivé pomstě ani téma postavení ženy ve společnosti, ale soustřeďuje se na jednoduchou myšlenku: Medeia je cizinka. Hrdinka je cizinkou v domě svého muže, ale také v samotném Řecku. Celý děj proto režisér umístil do takřka neměnného prostoru letištní haly, jíž dominuje výmluvný nápis Terminal Schengen. Medeia je žena čekající na svého muže v odlidštěném prostoru, do něhož navíc scénograf Radomír Otýpka umístil dveře od toalet, variabilní křesílko, ale i pojízdný pás s odbavovanými kufry. Až kdesi na horizontu vidíme za sklem další ženy, které – jak se postupně ukáže – převážně čekají na povolení k odletu. Tímto jednoduchým, ale účelným nápadem režisér vyřešil problém s kolektivním chórem, jehož funkce je v inscenaci zdůvodněná a přirozená. Ženy s čitelnými atributy cizinek nevstupují přímo do děje, ale komentují jeho průběh, především pak tragická rozhodnutí, která Medeia přímo před jejich zvědavýma očima dělá. Nápad s letištní halou je efektní i ve finále: jestliže v předloze po svém hrůzném činu titulní hrdinka odlétá v dračím voze boha Hélia, v inscenaci její útěk symbolizuje ohlušující rachot startujícího letadla. Na velmi dobrém dojmu z hradišťské inscenace má lví podíl i skvělé herecké obsazení, v němž nechybí ani nositelé divadelních ocenění včetně prestižní Thálie. V hlavní roli se po delší době vrací Irena Vacková. Její Medeia nepředstavuje surovou vražedkyni, ale do kouta zahnanou ženu, která prožívá hluboký konflikt mezi mateřskou láskou a zrazenou láskou k muži. Když se však konečně rozhodne, je v duchu předlohy až barbarsky tvrdá a neústupná. Zrádného manžela obdařil neotřelým výkladem Tomáš Šulaj. Iason v jeho podání je ryze současný frajírek, který věcně obchoduje s vlastní ženou a emoce skrývá pod maskou samolibého úsměvu. Skvělý dojem z této postavy podpořila výtvarnice Eva Jiřikovská, neboť vladařskému synovi přisoudila efektní světlý oblek a výraznou blond paruku. Šulaj i Vacková navíc bezpečně zvládají vzestupný verš, stejně jako David Vaculík v roli Stevarda, který projíždí letištní halou zásadně na kolečkových bruslích. Problémy s často obávanými veršovanými replikami se objevily pouze u chóru, jehož členky mluví civilně, mnohdy až na úkor významové výstavby verše. V hradišťské inscenaci však i drobné postavy mají svůj přesný smysl. Důkazem toho je figura údržbáře v podání Jana Horáka, jehož úkolem je rytmizovaně drhnout podlahu nebo strojově leštit sklo, za nímž se právě krčí siluety prosebně čekajících žen. Jednání Euripidovy hrdinky, která vraždí vlastní děti, asi těžko někdy někdo na jevišti obhájí. O její obhajobu neusiluje ani nejnovější inscenace Jiřího Honzírka, který do centra pozornosti postavil téma evropanství a schopnosti, či naopak neschopnosti přizpůsobit se jeho tradicím a požadavkům. Dávný antický příběh tak na jevišti Slováckého divadla působí velmi aktuálně a naléhavě. David Kroča