Kdy jste poprvé slyšel jméno režiséra Pitínského?
Bylo to až na konci devadesátých let, kdy začal sbírat všechny možné ceny. V té době se tady v divadle rozhodlo, že s námi bude spolupracovat, že nastuduje hru Gabriely Preissové Gazdina roba a já jsem si říkal: ´To jsem tedy zvědavý, co ten Pitínský bude za zázrak, o kterém všichni tak básní.´

Byl to zázrak?
Pro mě to bylo naprosté zjevení. Nekonečná studnice inspirace, pokory, dobré nálady a všeho, co by měl hercům dodávat každý režisér. Pitínský mi dobíjí baterky. Z práce na Gazdině robě jsem pak žil dva roky. Když už se energie vyčerpala, přijel a nastudoval s námi Bratry Karamazovy, a ti mě nakopli na další dva roky. Pak přišla na řadu Liška Bystrouška a teď, po dalších dvou letech Divá Bára. Pitínský je můj herecký katalyzátor.

Neměl jste před takovou osobností strach, či respekt, který by vás svazoval?
Respekt samozřejmě, ale ne takový, co by mě paralyzoval. I když jsem byl na něj tak moc zvědavý, tak jsem k němu přistupoval jako rovný k rovnému. Mám rád na jevišti dialog a na ten jsem se těšil. Myslím, že má takové herce rád. On jenom dá prvotní signál a sleduje, co to s hercem udělá. Lehce vás provokuje, zajímá jej, jak se s úkolem popasujete.

Naslouchá vám?
Ano. Když mu něco nabídneme, tak si to poslechne a povýší to ještě dál, nebo řekne, že o tom bude přemýšlet a za dva dny přijde s tím, že se s tím dá pracovat, nebo že to byl nápad mimo.

Čím to je, že se souborem Slováckého divadla vždycky vytvoří inscenaci, o které se tolik mluví?
Je to určitě prostředím, které tady vládne. Už se mnohokrát psalo o tom, jaká je tady dobrá parta. To platí a hodně to rozhoduje o výsledku. Myslím, že to Pitínský cítí a proto je mu tady tak dobře. Mimochodem, netvrdí to jen on, ale i další osobnosti, které k nám přicházejí.

Pro vás osobně první spolupráce s Pitínským na již zmiňované Gazdině robě v roce 2000 moc znamenala. Řeknete proč?
Hrál jsem Samka a byla to po dlouhé době příležitost, jak se důstojně vrátit na jeviště.

Vrátit?
Ano, před tím jsem pil. Byl jsem nespolehlivý, neobsazovali mě a já se nikomu nedivím. Když jsem s alkoholem přestal a vzpamatoval se z nejhoršího, přišla tato šance. Byla to má jediná pořádná role v té době.

Vy jste tu šanci maximálně využil. Role Samka vám vynesla cenu kritiků Největší z pierotů.
Když si manželka Zdenka přečetla text Gazdiny roby, řekla mi: ´Máš dvě možnosti. Buďto to dokážeš a vrátíš se na výsluní, nebo skončíš a půjdeš dělat něco jiného.´ Dnes s odstupem času ani nevím, jak jsem to hrál. Byl jsem tak šťastný, že se našel zase někdo, kdo mi zase věří, že jsem té práci dal všechno.

Takže je pravda, že divadlo může působit jako terapie v těžkých chvílích?
Ano, divadlo vás může zachránit, ale stejně tak vás může zničit. Je to vášeň a záleží jen na vás, jak s ní budete nakládat.

V Bratrech Karamazových, kteří následovali za dva roky, jste měl ale malou roli. Nebylo vám to líto?
Ale ono je úplně jedno, jakou roli máte u Pitínského. Mně by úplně stačilo, kdybych se chodil dívat, jak pracuje s kolegy, co všechno ho napadá, jak rozvíjí impulsy. Už jsem říkal, že i tato, na první pohled menší spolupráce, mě herecky nabila na další dva roky.

To už přišla Liška Bystrouška.
Když jsem si ji přečetl poprvé, tak jsem vůbec nechápal, co s tím bude chtít režisér dělat. Pak nám Pitínský vysvětlil co je pro něj důležité a já jsem zase kroutil hlavou a říkal si: ´Ale jak to chceš všechno dokázat?´ Bylo asi 14 dnů do premiéry, kdy jsem s němým úžasem sledoval, jak ta práce rozkvétá a jak vzniká něco mimořádného. Je to v mém osobním hereckém žebříčku nejvýše postavená inscenace a ještě dlouho bude.

Vy jste už před premiérou věděl, že to bude mimořádné dílo? To se málokdy slyší, že by herec neměl pochybnosti.
Ale to já jsem pochybnosti měl! Pochybuji pořád. Mluvil jsem o tom, že jsem byl vnitřně šťastný, že jsem u vzniku Lišky Bystroušky. Bál jsem se ale, jak inscenaci přijmou diváci. Je to tak složitá a komplikovaná hra!

Diváci ji pochopili beze zbytku.
A jsem tomu rád. Málokteré divadlo dokáže, aby měla tak náročná inscenace padesát repríz, jako se to Bystroušce podařilo.

V inscenaci hrajete sice Revírníka, ale moc mírumilovně se ke zvířatům nechováte.
To byl během zkoušení můj velký problém. Říkal jsem režisérovi: ´Vždyť on by měl mít ta zvířata rád. Nemůže je přece mlátit.´ A Pitínský namítal: ´Jsou dva způsoby, jak vychovat psa. Ten jeden je na cvičáku, kde se postupně učíš, jak zvládat psychologii zvířete a pak je druhý způsob, který je také běžný. Pes se třeba pověsí za obojek na strom a nechá se tam viset. A ty ta zvířata vychováváš tímto způsobem.´

To je hodně drastické.
Já jsem mu taky nevěřil, ale pak jsem si to ověřil u revírníka pana Karáska, kde jsme mimochodem strávili moc hezké odpoledne. Dal mu zapravdu a já jsem se už nebál zvířata na jevišti mlátit. Taková je moje postava.

Bystrouška končí. Bude vám to líto?
Neberu to tragicky. Věci přicházejí a odcházejí. Je to stejné jako v životě. Zůstane vzpomínka a lítost nad tím, že už to nemůže pokračovat dál. Ale tak to chodí.

Něco sice končí, ale něco jiného začíná.
Ano, s Pitínským teď připravujeme hru Divá Bára a i v ní budu hrát. A zase je to óda na radost!

Prozradíte děj hry?
Jde o tři povídky Boženy Němcové – tedy Viktorku, Karlu a Báru. Každá z nich je zpracovaná jinak a půjde o zajímavý pohled na svět žen. Diváky čeká živá muzika na jevišti a magické obrazy. Kdosi o Pitínském řekl, že je divadelní mág. To je úplně přesné pojmenování.

Budete konkrétnější? Na co se diváci mohou těšit?
(dlouho přemýšlí) To je právě to, co nikdo neví. U žádné z předchozích her jsme nevěděli, jak to nakonec dopadne. A teď je to taky tak. Jsem zahlcený textem, bude se tam hodně zpívat, tak mám pořád někde nějaké noty, těžko říct, co se z toho nakonec vyklube.

Sám ale říkáte, že je to tak pokaždé.
Jistě a navíc, my herci jsme strašně pověrčiví. Takže i kdybych už věděl, že to bude další fantastická událost, tak vám to neřeknu a budu mlžit, protože se budu bát, že bych to zakřiknul. Tak se necháme všichni překvapit, co říkáte?



Narodil se 1. září 1963 ve slovenském Prešově.
Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Českých Budějovicích.
V roce 1984 nastoupil do Slováckého divadla, po pěti letech odešel do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V roce 1992 se do uherskohradišťského divadla opět vrátil. Za roli Lennyho ve hře O myších a lidech získal v roce 1995 cenu diváků Slovácký Oskar, za postavu Samka v Gazdině robě (2000) cenu kritiky Největší z pierotů. Z dalších rolí se výrazně zapsal jako Othello (2003), Cheec ve Výstřelech na Broadwayi (2003), či jako Revírník v Lišce Bystroušce (2004). Kamil Pulec natočil několik filmů a hrál i v televizních seriálech Medvědi nic nevědí a Četnické humoresky.