Svět násilí bez svobody a bez lásky

Jiří P. Kříž

Hodnocení 100%

Při hledání Shakespearů, Moliérů nebo Ibsenů na americkém kontinentu nemůžeme bloudit tak hluboko v minulosti. Amerika se rodila v krvi původních obyvatel, v zápasech správců kolonií s přistěhovaleckými hordami dobrodruhů, vyhnanců, desperátů, a v utrpení otroků dovážených z černého kontinentu. A musíme tedy poskočit až do dvacátého století. - To mi běželo hlavou, když jsem se přecpaným tankodromem D1 prodíral z dopoledního představení Williamsovy Tramvaje do stanice Touha v hradišťském Slováckém divadle.

Potěšený, že klenot americké dramatické tvorby, který do Hradiště téměř třiačtyřicet let po prvním uvedení režisérem Hugo Domesem znovu jak diadém vsadila Anna Davidová, zazářil. Herci a herečky nablýskali ten drahokam k oslnivosti. Diváky příběh uhranul, a já, uvyklý začínat den až po deváté, i když jsem musel po téže komunikační šňůře vyjet z Prahy na jihovýchod Moravy ještě za tmy, jsem v hledišti ani na chvilku oka nezamhouřil…

Pramen rodinných kořenů

Hledání velikánů amerického dramatu je třeba zaměřit až na léta, ve kterých se teprve rodil – se všemi excesy 30. nebo 50. let, a už bohužel znovu i naší rozporuplné přítomnosti – demokratický systém Nového světa. A střelím rovnou jména dvě: Eugene O´Neill (čtyři Pulitzerovy ceny a Nobelova za literaturu v roce 1936) a o generaci mladší Tennessee Williams („jen“ dva Pulitzeři, ale za Tramvaj k ní hned další dvě – Cena Donaldsonova a Newyorských kritiků; a za stejnojmenný film z roku 1951 v režii Elii Kazana čtyři Oscary z dvanácti nominací).

Anna Davidová se poprvé vetřela do povědomí múzy Thálie inscenací, na kterou se v kusých přehledech neprávem zapomíná: Tichým Tarzanem v Huse na provázku (2012), ještě s dramaturgií Josefa Kovalčuka, a s nezapomenutelným výkonem Ivany Hloužkové v roli homelesa, podivína, alkoholika, šmíráka z plovárny a zázračného avantgardního fotografa Miroslava Tichého.

Po jedinečné Mrštíkovic Maryši v Inscenaci Vladimíra Morávka (1995) pro Ivanu druhá ze tří Cen Alfreda Radoka / Cen divadelní kritiky za nejlepší ženský herecký výkon. (Třetí následovala ještě o pět let později za Emmi Kurowskou ve Fassbinderově Strachu jíst duši v Redutě ND Brno – režie Jan Frič.)

Naposledy před Tramvají zazářila Davidová Opilými Ivana Vyrypajeva, autora řídnoucí svobodné ruské protiputinovské umělecké fronty (samozřejmě už v exilu). V Uherském Hradišti. Právě ona mě přesvědčila, že Opilí nemusí být jen o zničujícím návyku bez vůle k poléčení. Jsou velkým plátnem o konci civilizace bez hodnot, bez morálky, bez práva a bez naděje. Jen v tom, a v ničem jiném, Rusko svět předběhlo. Opilé jsem pro Divadelní noviny určil za inscenaci roku 2023.

Také v Tramvaji do stanice Touha má alkohol nezastupitelné místo. Ten návyk ničí ostatně Williamsovy hrdiny, a v realitě i jeho rodinu – od otce a sestry, té definitivně zlomené kdysi módní lobotomií, až po dramatika samotného. Ano, hnacím motorem tvorby obou mnou preferovaných amerických dramatiků jsou nemocní, vykořenění, zoufalí, osamělí hrdinové stojící bez naděje na proměnu proti společnosti, proti lidem, kteří je obklopují. Cestu k nápravě ale nehledají, ničí sami sebe.

Špičkové herecké koncertování!

Příběh nejznámější Williamsovy hry je dostatečně známý. Střetává se v něm snění o čistotě, o křehkém žití v neexistující ideální společnosti, a síly stačí jen na zakrývání vlastní duchovní bídy, amorálností a hříchů (Blanche), s živočišně rozpoutaným zázemím integrujících se přistěhovalců, rozšiřujících sociálně nejslabší, dělnické občanské vrstvy, neschopné vnímat, natožpak žít pozitivní vztahové hodnoty rodiny ztracené v kvasu začínající obecné poválečné prosperity (Stanley).

V Tramvaji do stanice Touha se znovu ukázalo, jak vyzrálým, zkušeným, sehraným, v regionálních divadlech ojediněle vyrovnaným hereckým týmem Slovácké divadlo disponuje. Počet herců už je ale na hranici únosnosti, a některé souborové ztráty jsou nenahraditelné.

Po mém soudu se nedají omluvit jen obecnou situaci v pochybnými mafiózními živly už pětatřicet let plundrované republice nebo stesky na žalostný vztah politických a správních reprezentací ke kultuře. Vždyť si je sami volíme! (V takovém Kladně je už nepéče o „společenskou nadstavbu“, abych použil termín, kterému rozumí poslední vyrudlí komisaři, zoufale donebevolající. Například bývalý hokejista v roli pimprlového primátora Kladna si z totalitářských zákazů v divadlech udělal už živnost…)

Pavlína Hejcmanová jako Blanche DuBois: V tom jménu jsou zaklety oduševnělost, něha, krása, vlídnost, zranitelnost. Nebyl by to ale Williams, aby takové hodnoty neznehodnotil běsy minulosti, která ženu libující si nad vlastní možnosti v převlecích, okázalosti a tajemnosti usvědčuje z přetvářky, promiskuity, alkoholismu, nymfománie. Spouštěčem jejího sebeprokletí byla možná smrt manžela po odhalení jeho zastírané jinakosti, nic to ale nemění na obraze její plíživé sebedestrukce. Tuto její cestu vyhrává Hejcmanová mistrovsky v polohách od zdání přirozené, byť předstírané spanilosti a noblesy až po hysterii a rozpoutané šílenství rozkladu.

Poláka Stanleyho Kowalského hraje Jiří Hejcman jako obhroublého, dominantního samce, opovrhujícího pózami švagrové. Proto ji ignoruje, dráždí a deptá. Až potud vztah v podstatě „legitimní“. Zvrácenost této Williamsovy postavy začíná až jeho práskačstvím, záměrností ničení nového nadějného(?) vztahu Blanche a Mitche (Zdeněk Trčálek) ze skupiny jeho parťáků a opileckých kumpánů laciného večerního hazardu. Vrcholí jejím znásilněním, po němž následuje už jen definitivní zhroucení Blanche a cesta do „neznáma“ léčebny. Další Hejcmanova figura lidí vykolejených, surových, bez mozku.

Jeho žena Stella, jak ji hraje Jitka Hlaváčová, je maličko ve stínu rozpoutanosti obou nerovných protivníků. K sestře ji poutá sourozenectví a soucit, k manželovi postupně oč méně citu – dobře vnímá jeho primitivismus – o to víc její gravidita, tedy bezmocnost při zoufalé snaze zachovat rodině živitele. Vlastně musí Hlaváčová svůj herecký temperament ve vztahové sinusoidě příběhu krotit. Ale ti tři na jevišti – smekám. Člověka z těch povah mrazí.

Výprava zdůrazňuje osamělost

Ostatní postavy Parťáků (David Vaculík, Jakub Zelinka, Pavel Šupina) a Mladíka (Daniel Gajdoš) jsou jen „barvami“ s převažující žlutou pracovních obleků, dokreslujících prostředí. Ostatně také v Kazanově filmu získali Oscary za hlavní role Vivien Leigh (Blanche), Marlon Brando (Stanley) a za vedlejší roli Kim Hunterová (Stella).

Čtvrtého Oscara udělila Akademie za výpravu, a ta v Uherském Hradišti z dílny Evy Zezuly stojí minimálně za zmínku, i když maličko připomíná jedinečné panelákové kóje k živoření z Opilých Evy Jiřikovské. Tři v řadě na šířku jeviště stísněné plechové kontejnerové místnosti: ložnice, obývák, koupelna. Prostory jako útočiště hlavních tří postav, kde se odehrávají tragédie nikoli v shakespearovském rozmachu, nýbrž v našem zoufalém, marně oddalovaném, a už jen prázdnými mluvky zpochybňovaném a zamlouvaném konci civilizace.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha. Překlad Ester Žantovská. Režie Anna Davidová, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Eva Zezula, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Linda Caridad Fernandez Saez. Premiéra 25. ledna 2025, psáno z reprízy 4. února v 10 hodin dopoledne.

Hodnocení 100%