Komorní hra Křídlo jako by kondenzovala klíčová témata dramatičky Lenky Lagronové. Najdeme tu téma nevyrovnaného vztahu dcery k matce, ale i obecnější problémy ženského vidění světa včetně stále aktuálního tématu ženské samoty a bezradnosti. Prostý příběh devadesátiminutové jednoaktovky je zasazen do tísnivého prostoru starého mlýna. Po letech se sem vrací jedna z jeho někdejších obyvatelek: zřejmě úspěšná literátka Kája. V místě bývalého víkendového sídla rodiny se Kája potkává nejen s dávnou kamarádkou Vlčicí, ale také s nepříjemnými vzpomínkami na dětství, od nichž se jí dosud nepodařilo odpoutat. Ačkoliv jí při stěhování pomáhá přítel František, hrdinka je vlastně sama: minulost ji dostihla a otevírá staré rány. Režisér Radovan Lipus buduje nervydrásající atmosféru jednoduchými prostředky. Pomalé tempo intimních dialogů narušuje zvuk vodních kapek, které pravidelně padají z proděravělé střechy do staré plechové vaničky. Stejný zvuk evokuje scénická hudba Pavla Helebranda, který pracuje také s tóny rozladěného klavíru, a zlověstnost situace dotváří scéna Davida Baziky, jenž navrhl tmavý interiér, jehož zadní stěna se doslova naklání nad hlavami aktérů. Ve své první polovině text trochu vázne na verbálních metaforách, v nichž si autorka libuje. Na rozdíl od vrcholných titulů lyrické dramatiky, jako jsou kupříkladu hry Josefa Topola, má Křídlo vedle básnického účinku zjevně také význam terapeutický. Inscenace i předloha tak gradují ve finále, které přináší nečekanou pointu, objasňující předchozí situace i chování postav. S ohledem na budoucí diváky ji nelze prozrazovat, snad pouze malé vysvětlení k názvu dramatu. Křídlo je jednou z mnoha metafor inscenace. Scéně skutečně dominuje objemný hudební nástroj, s nímž jedinec zkrátka nepohne. Ve chvíli, kdy se to aktérům společně přece jen podaří, změní to nejen podobu interiéru, ale překvapivě i jejich osudy. Ve svém druhém plánu tak text vypovídá také o věcech, jež dávají „křídla“ našim snům a představám. Nejzřetelněji se tento vývoj projevuje na postavě Káji. Irena Vacková střídá niterný projev s expresivitou, která provází zvláště její promluvy směrem k dětské panence, symbolu traumatizující minulosti i nepředvídatelné budoucnosti. Vlčice Alžběty Kynclové vnáší do skličující atmosféry tóny citlivě dávkovaného optimismu, zatímco František Zdeňka Trčálka plní spíše úlohu glosujícího „strážného anděla“, na nějž je vždycky spolehnutí. Nová hra Lenky Lagronové přinesla na jeviště Slováckého divadla náročný text, jenž očekává od diváků maximální pozornost. Odměnou jim může být jak katarze, která se dostavuje po závěrečném výstupu na jevišti, tak i nepřehlédnutelné poučení: hra totiž připomíná věci, o nichž mnohdy nevíme, ale je dobré o nich vědět. David Kroča