Emilia Galotti je tragédie, která právem svému autorovi vynesla přezdívku „německý Shakespeare". Děj přesně vychází z jednání postav a z rozvržení dramatické zápletky, takže jeho vývoj můžeme předvídat, stejně jako závěrečné mravní ponaučení. Despotický princ zatouží po ctnostné Emilii právě v okamžiku, kdy se dozvídá o přípravách na její sňatek s hrabětem Appianim. Poté, co jeho sluhové přepadnou svatebčany, se nevěsty zmocní a uvězní ji na svém sídle, zatímco bezradní rodiče marně usilují o její propuštění.

Režisérka Martina Schlegelová inscenuje německou klasiku ve výtečném překladu Václava Cejpka, jehož kvality prověřil již před šesti lety Martin Čičvák v Národním divadle v Brně. Zatímco brněnské nastudování šlo tehdy cestou hřmotného velkého plátna, hradišťská inscenace klade důraz na drobné předivo mezilidských vztahů. Aktuálnost tohoto pojetí je pak hlavně v tom, jak postavy dokáží ovlivňovat mínění druhých a jak využívají své moci k dosažení byť i malicherných cílů. Přesah k současnosti naznačuje také scéna Jany Špalové, která evokuje prostředí luxusního baru, a moderní kostýmní výprava Anety Grňákové. Elegantně oblečení lidé z lepší společnosti se tu potkávají v efektním interiéru nad sklenkou drinku, takže jejich noblesní vystupování ironicky kontrastuje s myšlenkami, jež vyslovují.

Tento inscenační klíč v Hradišti vychází zvláště zásluhou mužských protagonistů, jimž se podařilo rozehrát napínavou šachovou partii, v níž se hraje o osud člověka.  Tomáš Šulaj jako princův komoří Marinelli je nebezpečný intrikán, jehož touha se zalíbit a uspět je silnější než racionální posouzení možných důsledků. Princ Jiřího Hejcmana mu hází své nápady a rozmary jako udičku, se svou mocí si pohrává, ale krotit vášně nedokáže. Jediným vyrovnaným oponentem mu je Emiliin otec v podání Pavla Hromádky: v klíčové scéně, kdy dcera jeho rukou umírá, cítíme z jeho slov a gest vítězný vzdor, ale i zdrcující zoufalství. Pro Kláru Brtníkovou v titulní roli je právě okamžik posledního setkání s otcem příležitostí k výbuchu potlačovaných emocí, neboť dosud zůstávala hlavně v poloze bezmocné oběti.

Dodejme, že zcela v duchu jevištních aktualizací se na hradišťském jevišti vraždí nikoliv dýkou, ale pistolí, že napětí dynamizuje skvělá jevištní hudba Jiřího Kučerovského a že na špinavou práci jsou tu místo upachtěných sluhů uhlazený barman nebo člen ochranky. Otazníky visí nad slibnou figurou umělecké fotografky Conti, jejíž záběry klíčových okamžiků připomínají fotky z bulváru. V průběhu děje se sice promítají na jednu z dekorací jako jakési důkazní materiály, ale počínání postavy přesto zůstalo bez jasné pointy. Jen částečně je pak využito efektní akvárium uprostřed jeviště: červené svícení v závěru předvídatelně evokuje prolitou krev, avšak tím čitelné významy této kulisy nejspíš končí.

Hradišťská Emilia Galotti překvapuje inscenačním minimalismem, který se na dnešních jevištích málokdy vidí. Týmu režisérky Martiny Schlegelové se tak podařilo představit více než dvě století starý příběh jako současné drama, v němž nejde jen o intriky a analýzu moci, ale i o probuzení naší citlivosti k tomu, co jsme si zvykli nazývat morálkou.

David Kroča