Mikoláši, zahajovací zkoušku Perfect Days jste měli už v únoru. Jaké to je pro divadelního režiséra, čekat tak dlouho na premiéru?

Jsou to střídavé pocity těšení a čekání. Běžně je člověk s inscenací a s herci v bezprostředním, téměř každodenním kontaktu, ale nyní už vlastně na zkoušení „vzpomínám“. Vzpomínky jsou to ale radostné, byla to moc příjemná práce – a proto se už konečně těším na setkání s diváky. Bez nich by žádné divadlo nemělo smysl, takže snad je tato naše komedie o lidskosti a o naději osloví.

Dokážete na tom dlouhém čase přípravy najít i nějaká pozitiva - třeba možnost ještě něco změnit?

Nemám nutně pocit, že je to dobře nebo špatně. Bohužel to tak muselo být a bohužel se tak některé věci v herecké práci ztratí, budou se muset znovu nacházet… Ale chci věřit, že možná některé jiné okamžiky získají s odstupem zas nové kvality. Není to jednoduchý úkol, obzvláště pro herce to musí být složité, objevovat a vzpomínat zároveň, ale snažím se vidět na tom všem v rámci možností přínos pro herce i pro diváky.

Stále platí, že Perfect Days jsou hra o naději?

Rozhodně. O naději, o způsobech, jak se vypořádat se složitostmi života, a o tom, jak si umět život užívat i navzdory ne úplně perfektním dnům… Které koneckonců k tomu životu také patří.

S jakými pocity půjdete příští sobotu do divadla na premiéru?

Myslím si, že budu intenzivně prožívat s herci jejich „druhý vstup do téže řeky“. A budu jim (a všem ostatním tvůrcům inscenace) strašně fandit.