Čím Vás právě tento titul oslovil a jaký je Váš vztah k ruské dramatice?

Patřím k těm, kteří, co se týče umění, ukazují směrem na Východ – k Rusku. A nejen Dostojevskij, Bulgakov, Čechov atd., ale především ruská divadelní škola byla, a dodnes zůstává, mojí radikální inspirací (je zajímavé, jak málo inspirativní je ruská politika). Doposud jsem nikdy žádnou ruskou klasiku neinscenoval. Až nyní – asi jsem dozrál té drzosti, že si na to troufám. Možná i proto, že jsem v Ostrovského Lesu objevil jedenáct zajímavých postav, každá je jiná, výrazná, a když na to seženete jedenáct dobrých herců, tak z toho může být dobré divadlo. Taky proto jsem na to tady kývl.

Spolu s Bouří je komedie Les nejznámější a nejuváděnější hrou A. N. Ostrovského. Myslíte, že má tato téměř sto padesát let stará hra, stále co říct?

Les se uvádí ve světě dodnes. Žádné české ani slovenské klasice z té doby se to nepovedlo. Domnívám se, že Ostrovskij, stejně jako Shakespeare, Moliére či Goldoni před ním, napsal příběhy lidí, které se opakují, které zůstanou a ze kterých se nepoučíme. A napsal postavy, které stejně jako v opeře, zůstanou ještě dlouho výzvami jak pro herečky, tak pro herce.

Jaký divadelní žánr je Vám blízký a máte oblíbeného autora nebo divadelní sen?

Dnes je „in“, když režisér má nějaký svůj rukopis, něco, podle čeho jeho inscenaci divák bezpečně rozezná. Mě na režii zajímalo dělat různé věci různým způsobem. Proto jsem se snažil naučit řemeslu, abych se mohl pustit do čehokoliv, i kdyby to nebylo něco, co by mě hned uchvátilo. Každá hra je rébus a mě zatím baví ho řešit. Mám rád dobře napsanou komedii, stejně jako psychologické drama, spíš mě ale zajímá, jak jsou napsané postavy ve hře, zda jsou příležitostí pro dobrý výkon herce nebo nikoli… A divadelní sny mě naštěstí netrápí, spím dobře. 

(blš)