Loni jste s režisérem Radkem Balašem připravoval Šakalí léta. Co říkáte na úspěch, který muzikál ve Slováckém divadle sklízí? Šakalí léta je představení, které dokáže oslovit publikum všech věkových kategorií. Tak jsme to také s Radkem Balašem zamýšleli a psali jsme o tom i v programu. My, pamětníci, si trochu nostalgicky zasníme a ti mladší se poprávu usmějí, anebo se nám rovnou vysmějí a taky poprávu. A hlavně – hradišťský soubor je skvěle vybavený, umí hrát, tančit a zpívat, má elán a spontaneitu, plné nasazení a co je dnes úplně zřídka vídaný jev, miluje divadlo a především – miluje své divadlo. A s tou plno vervou se pustí do Šakalích let stejně jako do Racka , do Bratrů Karamazových, jako do Louky zelené. A PAN PUBLIKUM to moc dobře ví a SVÝCH HERCŮ SI VÁŽÍ A FANDÍ JIM. Jak se vám tenkrát pracovalo s herci Slováckého divadla? Skvěle. A zvláště bych ocenil, že se stejnou intenzitou zkoušeli Bejby, Bejbina a na druhé straně herci menších rolí. A platí to o všech věkových kategoriích. Co vás jako režiséra nejvíc přitahuje na Kytici? Propojení poetiky Suchého a Erbena, propojení toho nejlepšího z našeho milovaného i zatracovaného národního obrození (obojí právem) a toho nejlepšího z našich milovaných šedesátých let. Ano, Kytice měla premiéru v roce 1972, ale je to legitimní pohrobek šedesátých let..Jenomže ouha – toto rozkošné dílko své doby budeme hrát v roce 2004 a v tom je potíž (abych citoval klasika), neřku-li průser. Ale dali jsme se na vojnu, budeme holt bojovat. Předpokládám, že jste scénář konzultoval i s Jiřím Suchým. Co je pro něj důležité, aby se v inscenaci objevilo? Ne, nebyl jsem natolik statečný, abych si troufnul. Můžeme se těšit na návštěvu pana Suchého ve Slováckém divadle? Na premiéru bohužel přijet nemůže, má představení, ale udělám všechno pro to, aby přijel na některou z repríz. Kterou z Erbenových balad máte vy osobně nejraději a proč? Mám rád Kytici jako celek. Je to jeden z klenotů české obrozenecké literatury. Uprostřed všeho toho vlasteneckého běsnění vytryskl čirý pramínek – nádhera. Z Kytice nemám rád pouze Mateřídoušku. Asi proto, že nás ji povinně hustili ve škole. Ale to je to prokletí českého umění, které vždy muselo vychovávat, poučovat, sloužit – a my se toho nezbavíme snad ani v epoše rozvinutého globálního kapitalismu. Ale na otázku – odpověď – nejraději mám Zlatý kolovrat. Kdybyste mohl děj některé balady sám změnit, jak to budou moci udělat během představení diváci, která by to byla a co by bylo podle vás jinak? Zase je to Zlatý kolovrat, protože Karel Jaromír Erben jako správný vlastenec upřednostňoval pokoru malé české služtičky. Tím nechci říct, že by se mělo mordovat v křivoklátských (či buchlovských) lesích. Prozradíte, na jaká další překvapení se mohou diváci těšit? Divadlo je vždy překvapením. V červnu končím svých čtyřicet let služby českému divadlu. Jako ten žalářník Beněš ve Smetanově Daliboru, on měl sice jiného zaměstnavatele, ale…? Víte, dvanáct a půl roku jsem řediteloval ve velkých podnicích, které se naší výše zmíněné obrozenecké tradici stále nazývají divadla, ačkoliv by se už dávno měla nazývat jinak.A víte, co jsem vždy říkal svým „nadřízeným a vyšším”? Největší zázrak je, když jde opona nahoru.A v Uherském Hradišti má tento zázrak (i když často bez té opony) vesměs krásnou podobu. Snad za to může požehnání z blízkého Velehradu (anebo z mé milované písně, která tak hezky zní po několika sklenkách), snad ten Boží dar z vinic – ať je to jak chce, je dobře, že je tomu tak.A tím překvapením nechť je každé nové představení, které hradišťští herci darují svým divákům. Tak tomu bylo vždy od onoho roku 1945, kdy se pár statečných odhodlalo k tomu vybudovat v Hradišti profesionální divadlo, tak tomu bylo v letech následujících, tak je tomu dnes a tak tomu bude, pevně věřím, i po všechny dny příští.