Se Slováckým divadlem nespolupracujete poprvé. Vzpomenete si na rok 1993, kdy jste tam nastudoval Hru lásky a náhody? Jak na vás působilo? Nepříliš dobře. Byl jsem student, posedlý divadlem, a chtělo se mi moc pracovat. Především s herci. Z Jamu jsem byl zvyklý na jistý „standart” a přišel jsem sem, a nic z toho neplatilo. Lépe řečeno platilo toho o moc víc. Například, že se nezkouší každý den, byl pro mne šok Slovácké divadlo mělo tehdy takřka polovinu svých představení zájezdových a ty se rafinovaně kombinovaly s těmi nezájezdovými tak, že v konečném součtu na zkoušky zbývaly 3-4 dny v týdnu. A když se zkoušelo – tak jenom 4 hodiny, a to ještě po dvou hodinách musela být pauza 20 minut a při pětihodinové zkoušce dokonce 30 minut – strašná ztráta času. Na škole jsme zkoušeli od nevidim do nevidim a pauzu jsme dělali, až když jsme opravdu „padali na hubu”. A tak jsem se musel učit . Teď už chápu, že dělat divadlo „fanaticky”, naplno, nadoraz, totálně, jde pouze v určitých podmínkách, nebo v určitém věku. Jinak se na věc díváte ve dvaceti a jinak ve čtyřiceti, kdy se objevují už třeba i fyzické limity, ale hlavně v repertoárovém divadle jde o běh na dlouhou trať rozličnými terény, takže je nesmysl vydat ze sebe vše na prvních několika kilometrech a pak umřít. A konec konců oni ti herci po dvaceti minutové pauze jsou takoví živější, lépe chápou, a jsou i vstřícnější, neb mají důkaz, že respektujete fakt, že jsou taky jenom lidi. Problém byl tehdy s dílnami, neb se Slovácké divadlo zbavilo dílen vlastních, nově najelo na systém zadávání zakázek soukromým firmám a ještě to nějak nebylo vychytané. Mimoto jsem tehdy s technickými složkami vůbec neuměl jednat. A s administrativou taky ne. To vás na škole taky neučí. Nevěděl jsem co kdo dělá, kdo za co zodpovídá, takže jsem se občas choval jako pověstný slon v porcelánu. Jediná oblast, kde jsem se nějakou dobu cítil svéprávně, byla režijní práce na zkouškách. Ale i tady jsem se ke konci turnusu dostal do problémů, a neměl jsem energii na to, abych je řešil. V tom okamžiku mi naštěstí pomohli herci z mého obsazení a sami dotáhli to, na co jsem neměl sílu, takže ta inscenace nedopadla zas až tak špatně, jak to jednu chvíli vypadalo. Pro mě tedy bylo setkání se Slováckým divadlem první těžkou praktickou zkouškou, kterou jsem, dle svého mínění, zvládl jen průměrně. Prozradíte, co se během dvanácti let, kdy jste na Slovácku nerežíroval, u vás po pracovní stránce událo? Pět let jsem byl v angažmá v Městském divadle Brno. Pak jsem se nějakou dobu zabýval pouze režií televizní, než mi rodinné poměry dovolily opět se začít vracet k divadlu. Tak jsem se nějakou dobu pohyboval mezi Zlínem, Pardubicemi a Prahou, až se opět ozvali ze Slováckého divadla. Kdo vás oslovil s nabídkou vrátit se na uherskohradišťská prkna a co jste na ni říkal? První dotazy, zda bych nechtěl opět něco režírovat v Uherském Hradišti, padly už v době, kdy jsem ve Zlíně režíroval „Tramvaj do stanice touha”, a to už je nejmíň 4 roky. Oficiálně mi nabídku udělal Igor Stránský na jaře 2004. Byl jsem potěšen, neb bych chtěl postupně režírovat ve všech divadlech v České republice a Hradiště si tedy budu moci definitivně odškrtnout. Jak vznikl nápad uvést hru Svačinka generálů? Nevím. Vznikl v hlavě půvabné dramaturgyně Ivy Šulajové. Co jste si myslel, když jste si ji přečetl poprvé? „„Docela zábavné, ale chudák, kdo to bude dělat.“” Co čeká diváky, kteří se rozhodnou vypravit se na komedii Svačinka generálů? Legrace i trocha přemýšlení. Ale především, jak doufám, excelentní herecké výkony v postavách, které vybočují z vyjetých kolejí standartního obsazování herců do rolí ve Slováckém divadle. Svačinka generálů bude uváděna jako černá komedie. Co si pod tím mají diváci představit? Termín „„černá komedie“” v divadelní terminologii označuje hry moderní dramatiky (Ibsen, Shaw, Čechov, Williams, Miller, Stoppard, Albee ...) ve kterých dochází rafinovaným způsobem k manipulaci s publikem tím, že se divákovi dodávají informace o ději a důvodech jednání jednotlivých postav postupně, aby byl nucen neustále měnit své soudy o postavách a korigovat své sympatie vůči nim. Dále v „„černé komedii“” dochází k tzv. míšení žánrů (do vážné hry vepsané komické scény a naopak). My nebudeme divákem manipulovat vůbec. V průběhu děje si budeme jen v různých situacích potvrzovat to, co nás napadne hned na začátku a hra je navíc od začátku do konce vtipná, takže bych žánr Svačinky označil spíš termínem „„groteska“”. Jaký humor je vám blízký? Ten, kterému se můžu zasmát. Máte za sebou několik týdnů práce. Jak jde? Nadějně. Oni jsou v podstatě šikovní, uvidíme, jak dopadnou scéna a kostýmy. Před tím, než jste kývl ke spolupráci, jste si určitě velmi pozorně prostudoval repertoár divadla. Jak na vás soubor působí dnes? Řediteli Stránskému se povedlo změnit tvář místa svého působení velmi výrazně. Skomírající, lehce zatuchlá oblastní scéna se změnila v divadlo, se kterým je nutno počítat v celorepublikovém měřítku. Má progresivní dramaturgii, která respektuje diváckost muzikály, repertoárovými komediemi, pohádkami a tzv. „„velkými tituly“” např. Cyranem či připravovanou Maryšou, které jsou schopny naplnit sál vždy, ale k tomu nabízí české premiéry (roztomilé jsou inscenace textů Mariana Pally), i tituly odvážné jak myšlenkově tak formálně. V poslední době to byly především hry o zvířátkách - třeba „„Racek“” režisérky Meleshkiny-Smilkové a ta krásná Pitínského „„Bystrouška“”, které jsou opravdu exkluzivní a hradišťský divák má možnost setkat se doma s představeními evropské úrovně. V roce 1993 bylo naprosto nemyslitelné, že by sem tak výrazné režisérské osobnosti dostali. Herecký soubor je výrazně proměněn (z mého tehdejšího obsazení, které čítalo 6 osob tu dnes pracují pouze 3 – Božek Tomíček, Martin Vrtáček a Regina Feinbergerová), je vyváženější a především omlazený. Jde z něj příjemná pozitivní energie, takže na mě působí dobře. Akorát ty dílny – to uvidíme až na technické zkoušce. Ale pan Janík říká, že vyrobený nábytek je pěkný už teď.