Paní režisérko, proč jste si vybrala zrovna Hrubínův Špalíček veršů a pohádek?
Tentokrát to nebyl výběr můj, ale Slováckého divadla. Nicméně jsem se velmi zaradovala a ráda jsem k tomuto úkolu svolila, protože pana Hrubína mám nesmírně ráda.

Text je tedy původní?
Ano, jedná se o mou dramatizaci původního textu. Čerpala jsem z pokladnice Hrubínových veršů, ze sbírky, která byla vydána poprvé už v roce 1957. Ze Špalíčku jsem jako základ vybrala pohádku O Květušce a její zahrádce. Dodala jsem ještě do názvu a babici Zimici, abych více zdůraznila to, že pohádka zobrazuje boj dobra se zlem.

Pro koho bude pohádka určena?
Pohádka je určena už dětem od tří let, ale měly by být připraveny na to, že se jedná o trochu strašidelnou pohádku, ve které však nakonec vše dobře dopadne. Herci na jevišti provozují i živou hudbu, takže v ní nebude jen co vidět, ale i slyšet. Tím pádem je i věková hranice otevřená a já věřím, že si v naší pohádce každý najde to své.

Na zkoušce jsem měla možnost vidět, jak živě výborně muzicírují Pavel Majkus a Petr Čagánek. Museli se herci na nástroje naučit hrát, nebo jste vycházela naopak z jejich dovedností?
Vycházela jsem z toho, že Pavla Majkuse znám z práce na pohádce Pinocchio a vím, že nástroj ovládá. S Petrem Čagánkem spolupracuji poprvé, ale věděla jsem, že hraje na housle. Takže když byl ochoten jít do tohoto dobrodružství, s chutí jsme se pustili do práce. Herci jsou velice schopní a kreativní a jdou nám naproti v tom, že zvládají náročné hudební party Zdeňka Kluky i výtvarné nápady našich scénografek Juliány Kvíčalové a Markéty Šlejmarové.

Do role babice Zimice jste obsadila poněkud netradičně muže, Josefa Kubáníka. Proč jste se takto rozhodla?
Babice Zimice je záporná role, ale především je to pohádková postava a mám pocit, že ji nemusí hrát výhradně žena. Není to stařenka nebo babička v pravém slova smyslu, ale spíš symbol zla. Myslím si, že muž v této roli může předvést daleko zajímavější nuance, ale zároveň i určitou komiku a odstup, který děti pro pochopení potřebují.

Pracujete často s neslyšícími herci. Dá se tato zkušenost využít i při práci s herci slyšícími?
Každá zkušenost se dá využít, jen člověk musí najít ten správný okamžik, kdy ji využije. Práce s neslyšícími herci je založená na vizualitě, což je právě pro žánr pohádky výborné, protože pohádka musí být především výborně vizuálně zpracovaná.

Jaký je váš vztah k pohádkám?
Myslím, že je to ta základní literatura, kterou člověk potřebuje celý život.

Do Slováckého divadla se letos vracíte už počtvrté. Jak se vám tady pracuje?
Na to je jednoznačná odpověď, dobře. Kdyby to tak nebylo, neměla bych důvod se sem vracet.