Roberte, zkuste zavzpomínat na tu úplně první chvíli, kdy vás napadlo, že by Rychlé šípy mohly fungovat jako divadelní představení. Kde se ten nápad vzal?

Na úplně první chvíli si nevzpomenu, ale začalo to vlastně Divadlem Parodyje. Po úspěchu prvních popremiérových scének na Malé scéně Slováckého divadla jsem hledal nějaký titul, ze kterého bych mohl udělat regulérní představení. No a napadly mě právě Rychlé šípy, které jsem znal a miloval od dětství. Přišly mi jako dobře „parodovatelné“ téma. Dodnes si pamatuji, jak mám ručně popsané papíry rozložené na posteli a skládám jako skládačku jednotlivé obrazy. Jo, jo, slyšíte správně: ručně popsané papíry. Je to tak dávno, že počítače ještě v naších končinách k dispozici nebyly (smích).

Očekával jste někde v koutku duše, že by mohly být Šípy takto úspěšné? Nebo to původně opravdu měla být jen legrace pro pár kamarádů?

Je přirozené, že v koutku duše člověk očekává u všeho, do čeho se pouští, že by to mohlo být úspěšné, ale tady opravdu o nějaká velká očekávání nešlo. Byla to moje úplně první dramatizace i režie a skutečně spíš jen taková hříčka pro přátele a pár fandů divadla Parodyje. Pamatuji se, že jsme čekali tak maximálně pět, deset repríz. V koutku duše jsem si myslel na patnáct. Dvacet už by mě překvapilo. No a že budeme mít přes pět set a ještě po dvaceti letech se budou Šípy hrát, tak to by mě nenapadlo skutečně ani ve snu.

Když si řeknete: Inscenace, kterou jsem stvořil, se hraje už 20 let - jaké emoce to ve vás vyvolává? 

Těší mě to a vážím si té neustálé divácké odezvy. Ale už to nějak zvlášť neprožívám. Zvyknul jsem si na Šípy jako na nedílnou součást mého života a to, že se pořád hrají, beru jako takovou konstantu. Všechno se mění, jen Rychlé šípy zůstávají. Možná že my už tu nebudeme, ani Slovácké divadlo, ani Uherské Hradiště, a Rychlé šípy se budou pořád hrát. (smích)

Co vy osobně přejete Rychlým šípům do dalších let?

Přál bych jim to, co pokaždé: Aby herce pořád bavilo Rychlé šípy hrát a diváky se na ně dívat. A k dnešní době ještě přidám přání: Aby se mohlo hrát a všichni byli zdraví. Ať se daří, plantážníci!

Než se stal Dušínem, byl David Vacke Jarkou Metelkou

Málokdo si dokáže Davida Vackeho představit v komedii Rychlé šípy jinak než jako Mirka Dušína. Archivář Vladimír Salčák však našel ve svém bohatém archivu fotografie z dětského divadelního tábora na Polaně v roce 1992. Zachycují hru na populární televizní soutěž Videostop, ve které účinkují děti převlečené za nejrůznější slavné osobnosti. A David Vacke, kterého diváci znají už 20 let jako Mirka Dušína, v ní představuje Jarku Metelku.

„V roce 1992 jsem na Polaně působil jako praktikant a vzpomínám si i zcela konkrétně na tento večer. Dokonce se mi vybavují i některé dotazy, které byly na mě, jakožto Jarku Metelku, soutěžícími směřovány,“ komentuje David Vacke a přiznává, že Jarku Metelku si z nabídky pětice Rychlých šípů zvolil zcela záměrně.

„Jednak tehdy nebyla oproti divadlu možnost změnit moji přirozenou barvu vlasů a navíc jsem si byl vědom, že Jarka vládne přece jen přirozenějším jazykem a slovní zásobou než třeba právě Mirek Dušín, což se mi za pár let potvrdilo na jevišti. Ale samozřejmě že bych nyní už neměnil a Dušín se mi stal velmi blízkým druhem,“ uzavírá s úsměvem David Vacke.