Jak jste se dostala k práci rekvizitářky? Na sklonku osmdesátých let minulého století jsem objevila ve Slováckých novinách (tehdejší Slovácké jiskře) zajímavý inzerát, jehož prostřednictvím hledalo Slovácké divadlo novou rekvizitářku. Zvedla jsem telefon a zavolala na kontaktní číslo. Pak následovalo něco, čemu se dnes říká výběrové řízení. Asi jsem se výběrčím zalíbila, a tak jsem byla i s „požehnáním” tehdejšího šéfa techniky Vojty Vackeho přijata. Tento, pro můj další život významný okamžik, nastal v květnu 1988. Práce v divadle mě zaujala hned při prvním kontaktu, jaksi instinktivně jsem cítila, že jsem vstoupila profesně na správnou „parketu”. Musela jsem však vyřešit jeden závažný rodinný problém. Mé trvalé bydliště se v tu dobu nacházelo v Uherském Brodě, kluci byli ještě školáčci prvního stupně ZŠ a práce rekvizitářky je časově tak náročná, že pokud bych chtěla zůstat v Uh. Brodě, kde se nám mimochodem velmi líbilo a krásně žilo, nemohla bych v divadle pracovat. Po rodinné poradě jsme se rozhodli obětovat příjemné bydlení a během mých prvních divadelních prázdnin jsme se přestěhovali do Uh. Hradiště - Kunovic. Bylo to pro moji rodinu skutečně náročné období, ale stálo za to. Mohla jsem dělat práci, která mě po těch téměř šestnácti letech stále velice baví. Co všechno musíte umět? Vyrábíte také rekvizity? Rekvizitářka musí umět, trochu s nadsázkou řečeno, všechno. A samozřejmě musí rekvizity, a to velmi často, i vyrábět. U této profese potřebujete vedle manuální zručnosti také hodně tvůrčích nápadů, organizačních schopností, jak se dnes moderně česky a často říká kreativity. Protože musíte do hry zajišťovat předměty, které nejsou běžně dostupné. Vzpomínáte si na nějaký tvrdý oříšek, který úkol od režiséra vám dal nejvíc zabrat? Oříšek je každá inscenace, jen v jeho tvrdosti jsou jisté rozdíly. Vzpomínám si na jeden úkol od režiséra Igora Stránského, který mi k rekvizitám přidal i roli. A to roli ne ledasjakou. Musela jsem věrohodně ztvárnit roli štětky ve hře Miláček od Maupassanta. Měla jsem sice o patnáct kilo méně než dnes, takže postavou by to snad šlo a nehrozilo nebezpečí, že způsobím fyzickou újmu Lárymu Kolářovi, jemuž jsem skákala do klína. Horší to bylo se slovním projevem, protože jsem ve škole nebyla schopná kvůli trémě říct ani jednoduchou básničku, a tak jsem pochopitelně měla problém si zapamatovat těch pět nadávek, které jsem musela na své lehké konkurentky na jevišti křičet. Jelikož mi tato činnost v praktickém životě nečiní zvláštní potíže, naučila jsem se i to. No, dopadlo to dobře, o čemž svědčí fakt, že můj muž Igorovi Stránskému vyčetl, že se do Kunovic nestěhoval proto, aby mu v divadle ze slušné manželky udělal veřejnou šlapku. Jak to vypadá, když přijdete do divadla před představením? Máte sešit ve kterém máte poznámky, nebo si všechno pamatujete? Bez sešitu se pochopitelně neobejdu, ne že bych byla sklerotička. Jestliže děláte rekvizity v pěti či šesti hrách, což mohou být desítky položek, není pro obyčejného smrtelníka možné zapamatovat si rekvizity do nové hry bez písemných poznámek. Seznam rekvizit do nové hry se obvykle začíná tvořit při aranžovacích zkouškách a dotváří se většinou až do veřejné generálky. Co všechno by se dalo objevit ve vašem skladu rekvizit? Tisíce nejrůznějších předmětů od replik palných zbraní až po porcelánové hrníčky z minulého století. Výčet všech věcí by byl nekonečný. Ale aby si udělal nezasvěcený čtenář představu - rekvizity jsou všechny hmotné věci, které herci používají na jevišti. Každá inscenace či komedie má své rekvizity zvlášť uložené v bednách a až se přestanou hrát, uloží se do skladu a čekají na další použití. Před sedmi lety vám velkou část rekvizit vzala voda. Utopily se i nějaké vzácnosti, které se dají už jen těžko sehnat? Tehdejší povodeň jsem prožívala dost tragicky. Protože jsem sledovala s obavami, jak voda nezadržitelně postupuje a zaplavuje divadlo. Rekvizity jsou uloženy ve sklepních prostorách, takže se tam voda objevila nejdříve a opustila je naposled. Škoda, kterou způsobila, těžce poškodila anebo nenávratně zničila spoustu vzácných rekvizit - velké nástěnné hodiny, vzácné panenky, kožené kufříky, tedy všechny látkové, papírové a kožené věci. Jejich likvidace a úklid po povodni jsou, nejen pro mě, nejsmutnější a nejtěžší chvíle v divadle snad od jeho vzniku. Staráte se o rekvizity i v nejúspěšnější komedii SD Rychlé šípy. Prozradíte nějakou veselou historku ze zákulisí? Šípy samy o sobě jsou jedna veselá historka, protože herci ji udělají pokaždé jinou. Mně se spíše stala tragikomická příhoda se šťastným koncem. Asi při stotřicáté repríze v Olomouci, jsem se u jedné hromadné akce nějak zapomněla dostavit na rychlou předávku rekvizit. Nechtěně se mi tak podařilo prověřit akceschopnost „„rychlých šípů“”, kteří si rekvizity bravurně rozebrali i beze mě. Což mimo jiné také dokazuje, že jsme v Šípech dobře sehraná partička. Náročným představením je také Racek, kterého připravila režisérka Smilková. Byla skutečně tak náročná a nekompromisní, jak se o ní traduje? Racek to je moje noční můra, bezesporu nejnáročnější inscenace jakou jsem v divadle dělala. Vždyť jen příprava na představení mi trvá tři a půl hodiny, samotná inscenace dvě a půl hodiny a úklid nejméně hodinu. Během této doby musíte být neustále v pohybu a hlavně ve střehu. Nesmíte udělat chybu. Režisérka Smilková je skutečně náročná a nekompromisní, ale u tak náročné hry režisér být jiný ani nemůže. Ostatně, taková je v divadle cesta k úspěchu a Racek úspěšný je. Jak dlouho před představením musíte být v divadle, abyste všechno stačila včas a v pořádku připravit? Jak u kterého představení. U Racka je to tři a půl hodiny, u méně náročných inscenací minimálně dvě hodiny před začátkem představení. Stalo se vám, že jste někdy zapomněla herci nachystat důležitou rekvizitu? Jak jste to společně vyřešili a co na to diváci? Nachystat ani ne, ale stalo se mi, že ji dřív uklidím, než je potřeba a pak samozřejmě chybí. Řeší se to během až úprkem, a když to nestihnu, musí se s tím vyrovnat herec. Zpravidla to dopadne vždycky tak, že divák nic nepostřehne. Stihnete vůbec všechna představení v divadle vidět? Některé znáte jenom z té druhé strany jeviště, není vám to někdy líto? Vidět všechna představení, tedy premiéry, je nemožné. Snažím se ale chodit na všechny premiéry, které nedělám, protože v divadle je ještě jedna kolegyně rekvizitářka Anna Viternová. Premiéry, které z nějakých důvodů nestihnu, nahradím zhlédnutím repríz. Že nemohu „„z druhé strany“” sledovat hry, je mi samozřejmě líto, protože jsem nedobrovolně připravena o „„divácký“” zážitek. Ovšem akce v zákulisí nejsou taky nezajímavé. Stanete se tam svědky akcí, které jsou diváku z druhé strany utajeny. Což jsou někdy zážitky s přívlastkem nezapomenutelné. Kdybyste si mohla znovu vybrat, chtěla byste opět pracovat ve Slováckém divadle? A proč? Na začátku našeho rozhovoru jsem mluvila o jisté oběti, kterou jsme jako celá rodina přinesli na oltář divadelní múze. Nikdy jsem toho nelitovala a moje rodina taky, protože mohu dělat práci, která je sice časově mimořádně náročná, ale podstatnější je, že mě baví. A já jsem už dost dlouho v pracovním procesu, abych si dobře uvědomovala, co to znamená, když můžete prohlásit, že mě moje práce baví! A proč? Právě proto.