Ještě než jsme s Kamilem Pulcem začali rozmlouvat, požádal jsem ho, aby něco řekl na zkoušku do nahrávacího zařízení. Abychom měli jistotu, že nahrává dobře. Začal bez okolků: „Narodil jsem se 1. září 1963 v Solivaru, což je dědina u východoslovenského okresního města Prešov...“ Bylo by škoda takovou zkušební větu smazat, ne? Ona totiž říká i to, že letos prvního září slavil Kamil padesátiny. A tak jsme se sešli. Abychom si popovídali. A když jsme se posléze loučili, oba jsme zalitovali, jak málo času máme na přátele, na rodinu, na popovídání. Ale Kamil si i to umí zařídit. Letos na dovolené zabavil všem zúčastněným mobily a rozhodl, že si budou povídat. Kamil je prostě někdy nekompromisní. V tomto případě je možná vhodnější slovo „rozhodný“. Zdá se mi, že je na tom i něco pozitivního. Jakkoliv to může být i nepříjemné…

Umíš ještě vůbec slovensky?
Umím, ale chvilku mi to trvá než najdu ten správný výraz, nicméně po několika dnech na Slovensku mluvím vždy plynně. Ale rychle se to pak tady zapomíná…

Přemýšlíš jak?
To je právě ten můj průser, že asi slovensky, jak se tak v poslední době ukazuje… Protože jak se tak dívám už delší dobu na ten svět, zjišťuju, že českému národu chybí jedna zásadní věc, kterou Slováci, díky svému způsobu přemýšlení mají, a to je hrdost. Nechci Čechy urazit, ale hrdost se u nich projeví vždycky jen, když hrají nějaký fotbal nebo hokej, ale taková ta přímočarost v myšlení, která je většině Slováků daná, většině Čechů chybí. A to je asi zdrojem mých těžko pro Čecha pochopitelných „poznámek“ k některým věcem…

A nedá se to nazvat prostě jen „horká krev“?
No, ano, Slováci jsou horkokrevní, ale hlavně jsou hrdí a pyšní na to, že jsou Slováci. A nevím, kolik lidí v Česku je pyšných na to, že je Čechem.

No, je nás málo, ale pár nás je… (smích)
Samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle…

V nějakém dřívějším rozhovoru, který se dotýkal inscenace Konkurz podle Grönhloma uváděné na Malé scéně Slováckého divadla, jsi mluvil o tom, že právě tento prostor byl kdysi využíván herci a umělci k tomu, aby se skrze různé divadelní formy mohli vyjádřit k tehdejší politické situaci a že v současné době už to tak nebývá. Je to tvoje přání, abychom se na divadle víc vyjadřovali k politice?
Při rychlosti, se kterou se všechno děje, při všech zvratech a obratech politiků, které nám předvádějí každý den, už to asi ani není možné. Divadelní hra nebo jakýkoliv divadelní tvar totiž nevznikne ze dne na den, ale v lepším případě z měsíce na měsíc, takže než bychom připravili premiéru, už by nebyla aktuální… Myslím, že spíše než aby se divadlo zabývalo politikou, měl by se jí zabývat každý, kdo v divadle dělá, tedy nejenom kdo dělá v divadle…

Mít názor…
Ano, mít názor a dát ho – a to zdůrazňuju – aniž by se bál, dát ho najevo, říct ho. Ať už je politický nebo není. To je jedna z dalších věcí, která v dnešní době pokulhává. Myslím, že jsme se opět vrátili do těžké doby normalizace, kdy se lidé báli říkat své názory veřejně, protože by za to byli potrestáni. A to se děje i dnes.

Možná to nemusí být proto, že se někdo bojí, ale tím důvodem je třeba nezájem…
A to je ještě horší… Když mi někdo řekne, že se bojí říct svůj názor a odůvodní mi to tím, že má například hypotéku a dítě, které potřebuje uživit, že je samoživitel, samoživitelka, tak to beru. Ale když má někdo absolutní nezájem o jakékoliv dění, tak si (alespoň podle mého názoru) může už šetřit na truhlu.

O tom se totiž v poslední době hodně mluví, že lidé ztrácejí zájem o politické dění, nejsou ochotní  něco (sami sebe) investovat…
Ale to není jenom politika, já jsem v podstatě taky ztratil zájem o politiku jako takovou, ale neztratil jsem zájem domáhat se práva, když už je v zákoně napsáno. Když mám ze zákona povinnosti já, musí je mít i ten, kdo ty zákony schválil a aplikoval. Prostě zákony platí pro všechny stejně a když vidím nějakého lempla, který má na vyřízení jakékoli věci ze zákona měsíc, tak nevím, proč by mi měl mazat med kolem huby, že to nestihl z těch a těch důvodů a proto je to až za měsíce dva… A tady se dokážu dost drsně ozvat. Když to přirovnám k divadlu - nemůžu přece nechat diváka čekat, máme začátek v sedm a nemůžeme říct „mně se teď ještě nechce, začneme až v osm“. Nebo „počkejte, běží třetí třetina hokeje, já se chci dodívat“. My musíme myslet na naše diváky a těm vyjít vstříc. A takto  by to mělo fungovat. A ne že se někdo pořád na něco vymlouvá. Osobní zodpovědnost chybí. Skoro u nás všech (abych neházel všechny do jednoho pytle). U vedoucích pracovníků nebo manažerů ani tak ne, ale hlavně u státních úředníků, oni se bojí rozhodnout. Proč? Protože jsou málo kvalifikovaní, nebo jsou dosazení a bojí se o své teplé místečko, o které, kdyby řekli svůj názor, by mohli přijít..? A to je začarovaný kruh. No, a já jsem ze Slovenska zvyklý, když něco způsobím, tak přiznám „ano, udělal jsem průšvih“. A to tady kolem sebe téměř nevidím. Když dá režisér herečce nebo herci připomínku a místo aby řekla (řekl) „ano, udělám to“, začne se vymlouvat, je to něco podobného. A to je trend. Podle mě je málo herců, kteří obdrženou připomínku vezmou a zpracují, bez řečí. Jenže to je právě na tom to tvůrčí, ta cesta dál… Ne, že se zabedním do představy, že jsem tak vynikající, že žádnou připomínku dostat nemusím a když nějaká přijde, přehodím ji na někoho kolem.

A jak jsi úspěšný, když se ozveš? Máš výsledky?
Úspěšný je člověk tehdy, když je na danou situaci připraven. A díky tomu, že jsem se asi před osmi lety dal na projektování, abych si k divadelnímu platu přilepšil (diváci to možná neví a mnozí se domnívají, že když se dívají na televizní seriály, že se všichni herci mají podobně jako hvězdy z obrazovky, ale divadelní platy jsou velmi bídné, jednou jsem si dělal malý přehled, abych zjistil svou skutečnou hodinovou mzdu a když vezmu v úvahu i domácí přípravu, vyšlo mi nějakých 85,- kč na hodinu čistého) a kvůli autorizaci jsem musel složit jakousi zkoušku, což obnášelo nastudovat spoustu zákonů, a nejen stavebních, ale i z občanského zákoníku a související předpisy, tak to teď zúročuju a jsem schopen na úředníka vybafnout „zákon číslo, paragraf ten a odstavec ten“. No, a úředník sklapne a začne kmitat. Ale člověk, který zákony běžně nepotřebuje, asi bude daleko méně úspěšný než já…
Ještě co se týká té osobní statečnosti, mám jedno velké přání – aby se český národ v tomhle vzpamatoval. Jednat s rovnýma lidma je pro mě balzám na duši. Jsem zvyklý na rovný boj, ale když mám před sebou hajzlíka, od kterého nevím, co mám čekat, jsem připravený na čestný boj a on vytáhne nějakou sviňárnu… To je smutné.

Co by tomu pomohlo? Či spíše – může nějak divadlo pomoct tomu, aby lidé byli hrdější, statečnější, čestnější?
Divadlo je mocný čaroděj a pokud vybereme ty správné hry, proč ne? Vždyť brzy budeme zrovna jednu takovou hrát! I když mladší generace kolegů se na ni dívá trošku skepticky. Ale jde přece o jednu z nejkrásnějších her, která právě hovoří o české hrdosti - Lucerna. Pokud si divák z postavy Mlynáře, kterou bude hrát Jirka Hejcman (Kamil Pulec ztvárnil roli Mlynáře v předchozím zpracování Lucerny ve Slováckém divadle v roce 1987, pozn. red.) vezme byť jen desetinu – nemusí být hrdý hned druhý den, je to dlouhá cesta, být hrdý na něco, sám na sebe obzvlášť, to je úkol na celý život a když si z toho vezme jen něco maličko a nebude sklánět hřbet před každým… Takových her je spousta a divadlo jimi může ovlivnit hodně věcí.

Co budeš hrát v Lucerně?
Vrchního.

Vrchního!
Jo, já jsem ten, co je před tebou v předklonu. (smích)

Když ten celý oblouk uzavřu, divadlo by se podle tebe mohlo vyjadřovat k politice a všemu současnému dění…
Ono se musí vyjadřovat!

Někdo to totiž nemá rád…
Mně se třeba líbí tzv. dvojsmyslné divadlo. Když mám na jevišti příležitost, rád přidám ještě druhý význam, dvojsmysl, a divák si z toho vezme, co autor ani nemyslel. Když se to povede, je to super. A když se povede, aby se divák i zasmál, je to ještě lepší. Kdysi jsme hráli nějakou hru od Voskovce a Wericha a řekli jsme v rámci „forbíny“, že v Prostřední ulici nesvítí žárovka. Sice jsme šli druhý den na kobereček, kde jsme se od soudruhů dozvěděli, že pobuřujeme uherskohradišťské obyvatele, nicméně dopad na žárovku byl vynikající, protože hned další den jich na jejím místě svítilo ne jedna, ale asi šest. A my jsme z toho s Karlem Hoffmannem, se kterým jsme onen dialog vedli, měli i přes to popotahování ohromnou radost… Ale dneska když přijdete někam a něco chcete??? V lepším případě vás odkáží na příslušné formuláře žádostí atd. To zná myslím každý. Ale vrátím se zpět k divadlu a k tomu, o čem jsme mluvili i k té osobní statečnosti - vyjadřovat se na jevišti k aktuálnímu dění: nevím, lidi jsou už hodně lhostejní…

Dotkněme se situace našeho divadla. Hledá se nějaké trvalejší řešení jeho financování. Zároveň postavení profesionálních divadel v České republice dnes je nejisté, jakoby stát nevěděl, co s nimi, jestli je chce, kolik do nich dávat peněz, odkud, k čemu vlastně jsou, co přináší, jsou důležitá, atd. atd. Máš na divadlo jako instituci v České republice nějaký pohled, názor?
Nejde jen o divadlo. Ne zrovna rád používám tenhle příměr, ale jde o kulturu jako takovou. Kulturu národa. Národ dělá kulturu? Anebo kultura národ? Já si myslím, že kultura dělá národ. Pokud ano, pak to má taky souvztažnost i s onou hrdostí, přímostí, čestností a následným pozitivním jednáním. Pokud to tak je, pak by si stát měl uvědomit, že bude-li mít „kulturní“ národ, půjde mu (laicky řečeno) všechno líp, přesněji řečeno „jednodušeji“… Protože lidé budou chápavější, budou brát to, co přichází, s daleko větším nadhledem, budou vstřícnější všem změnám, a tak dále… U nás změny přicházejí tak často, že je už nestačíme vstřebávat, ať už se týkají daní, zákonů… Pokud si stát řekne „chci mít kulturní národ“, tak musí (podobně jako když řekne „chci mít dálnice“) na kulturu (stejně jako na dálnice) najít peníze. Sponzorství má jen krátkodobý a omezený efekt, zvlášť v současné ekonomické situaci. A dobrá kultura si na sebe nemůže vydělat. Kultura je odrazem vyspělosti nebo nevyspělosti národa.

Co divadlo jako instituce, k tomu, aby mohla fungovat a přinášet hodnoty, podle tebe potřebuje?
Podle mě potřebuje úplně ze všeho nejvíc diváky, kteří přijdou a dají tak najevo, že divadlo chtějí. Je radost sledovat, že u nás v Hradišti jsou diváci kulturou už natolik ovlivnění, že bez divadla nemůžou být. Kdyby toto fungovalo v celé republice, nedostávali bychom se do situace, že ministerstvo kultury nebo státní rozpočet nebo nevím kdo dává na kulturu jako takovou ani ne jedno procento hádépé. Zatímco různými chybami a úplatky a pochybnými výběrovými řízeními přichází o ne jedno, ale odhaduji až o dvanáct procent hrubého národního produktu. To jsou miliardy… Kdyby zlomek těchto ztracených peněz byl věnován na kulturu, nejen do divadel, pak by situace nebyla taková, jaká je. Divadlo potřebuje peníze a pak taky potřebuje lidi, kteří nebudou přemýšlet, jestli mají hrát v Gymplu nebo v Ordinaci v růžové zahradě, aby mohli svoji divadelní práci dělat. Kteří o prázdninách nebudou muset chodit na brigády, aby mohli jet na nějakou krátkou dovolenou. Kteří nebudou muset vykonávat druhá zaměstnání (viz já, byť to beru jako koníček, protože si při rýsování krásně odpočinu, ale je to čas navíc, který bych mohl věnovat rodině, dětem, přátelům). Myslím si, že ve Slováckém divadle je dost takových, kteří je z finanční nutnosti vykonávat musí. A to nejsou jen herci. Znám spoustu učitelů, kteří sedí v pokladně nějakého marketu. Tohle až si stát uvědomí, snad dospěje i k tomu, že je nutno finance někde najít a kulturu a kulturnost národa pozvednout. Teď jde o to, aby si to uvědomil včas…

Co potřebuje herec, aby mohl podávat maximální výkon?
Herec potřebuje taky diváka a pak především dobré rodinné zázemí, potřebuje pohodu, potřebuje, aby věděl, že když se mu něco v práci podaří nebo nepodaří, že přijde domů a tam je někdo, kdo ho vyslechne a že ten někdo stojí na jeho straně. Potřebuje pohodu na práci, ale je neustále pod palbou existenčních, finančních záležitostí. Neříkám, že všichni, to asi ne, ale valná většina herců v České republice.

Jakýmsi mezníkem je pak rodina. Dokud ji člověk nemá, dá se to zvládat…
No samozřejmě, to jsme mohli vidět i u nás v divadle - přišla mladší část souboru a zkoušeli by od nevidím do nevidím, a když někdo z nás starších potřeboval o půl druhé odejít ze zkoušky, která měla být do jedné, dívali se na něj úkosem jakože nechce pracovat. Dneska sami pochopili, že o ten čas, který člověk nedá rodině, ji strašným způsobem okrádá…

Možná jsi toho už hodně řekl, ale přesto - co potřebuješ ty?
Dodal bych ještě jedno – pokornější kolegy (to se týká jen některých z nich). Nevím, jestli mi rozumíš, bez pokory by neměl člověk na jeviště vylézt. Já jsem to párkrát udělal a jeviště mi to okamžitě vrátilo – na výkonu, na mluvě, na všem. Čím je člověk starší, tím byl měl být pokornější. A to je něco, co mi u některých kolegů chybí. A chybí mi ještě jedna věc, a nejenom v divadle – že jsme přestali ctít tradice. Naštěstí se vrací hody, krojová tradice, apod. Ale v divadle se tradice ztratily skoro úplně. Řeknu proč… Nastoupil jsem v roce 1984. Když došlo k něčemu, co bylo potřeba vyřešit a Pulec měl pravdu a některý z bývalých kolegů (Kolář, Hoffmann, Výtisk, Knotek) neměl pravdu, tak ředitel vždycky nebo skoro vždycky ukázal na toho staršího, že on má pravdu. Dnes je to naopak – když starší kolega přijde s nějakou radou, myšlenkou, která vychází z třicetiletých zkušeností u divadla, připadá mi, že ji dnešní mladá generace nechce slyšet. Když je ve hře předepsáno, že má mít postava pětačtyřicet let, tak autor podle mého názoru věděl, proč to tam psal. Dnes se věk škrtne a je vymalováno. Kolega roli zahraje výborně, dobře, ale životní zkušenosti pětačtyřicátníka prostě nemá. Takže to zůstane na půli cesty. Může říkat věty nádherně, ale já mu prostě nevěřím, protože vím, že to nemá za sebou a proto to ani nemůže na jevišti prodat.

Mluvíme vlastně o něčem, co se velmi špatně pojmenovává, o jakémsi „přesahu“, který teprve dělá z herectví, „z výkonu“, umění…
Ano, to jen navazuje na tu „tradici“. My jsme prostě přestali ctít tradici autorových doporučení. Ale on, když napsal před nějakými pěti, deseti, patnácti lety nějakou hru, tak věděl, proč ony postavy mají takový a takový věk, takový a takový charakter. A toto my jsme zrušili. A začali jsme se věnovat (teď nemyslím jen divadlo) komerci. Co nevydělává, je špatné, když o někom „píšou v Blesku“, tak ho hned musí obsadit – protože to přitáhne diváky… A to si myslím, že Slovácké divadlo nemá zapotřebí, tady je spousta kvalitních herců, kteří by si zasloužili víc pozornosti. Lidí, o nichž se nikdy nic nenapsalo a přitom to jsou moc fajn lidi a zasloužili by si čas od času nějakou pozornost médií. Takhle – to říkám s plným vědomím toho, že divadlo není pupkem světa, jsou mraky lidí v Uherském Hradišti a v celé České republice, kteří by měli mít podstatně větší prostor v novinách. Protože udělali něco hrdinského, doktoři zachránili někomu život a podobně. Ono to asi nejde, možná by to lidi nečetli, nevím, ale co se týče divadla, já prostě nemůžu přistoupit na bulvární pojetí jeho prezentace. S tím se prostě nemůžu ztotožnit. Jako divák fakt nepotřebuju v kulturním zařízení vědět, jestli herečka má svoje dny nebo nemá, nebo jestli někdo udělal to nebo ono…

Holt je možná potřeba i naši práci trochu popularizovat. Ale rozumím ti, že všechno by mělo mít nějakou svoji míru a nezapomínat na hlubší souvislosti… Jaký divadelní styl je ti blízký jako divákovi?
Strašně rád mám operu. Ale nejbližší dobrá je ve Vídni. A když se zamyslím nad činohrou, asi bych to nespecifikoval, mám rád „chytré“ nepodbízivé divadlo, jakéhokoliv žánru. Abych byl konkrétní, ukážu to na osobnostech režisérů, jejichž styl mi neuvěřitelně sedí a těmi jsou Zdeněk Dušek a Jan Antonín Pitínský. Ti právě dělají s větami a žánrem to, že je takzvaně „otočí“, jestli mi rozumíš. „Výklad na druhou“, často i humor na druhou… Ať to byl Kalibův zločin nebo teď v poslední době Nájemníci, ze kterých jsem měl teda fakt velké obavy, protože jsem si myslel „tady se lidi přece smát nemůžou“, jenže režisér přesně věděl, jak to poskládat (s tím „otočením“ situace, slovního fóru atakdále). A já byl neuvěřitelně překvapený. A to miluju…

Nejsem si jistý, jestli tvůj příměr „otočení“ bude dostatečně pochopitelný…
Přirovnám ti to takhle, například na oné z komunismu zprofanované větě „vám poděkování a lásku vám“. Ona se dá říct celkem normálně. A tito dva režiséři nutí herce, aby ji řekli jinak. Například: „Vám? Poděkování? A lásku? Vám?“ Že to není jednostranný výklad jen o tom, co si přečtu, to by divák mohl zůstat doma a přečíst si to sám nebo si pustit rádio. Když věta jen plyne, dobře, může být, ale divák si nic moc nového neodnese, když je povýšena jiným pohledem a jiným výkladem, je působivější. A přitom se stále drží předlohy, nejde o násilný zásah do ní. Kalibův zločin je stále románem, který napsal Alois Jirásek…

Kdysi ses vyjádřil, že režisér Pitínský je pro tebe „hereckým katalyzátorem“. Zdeněk Dušek se k němu přidává?
Ano, dá se to tak říct. I když jsme spolu pracovali teprve podruhé a postava v Nájemnících má poměrně málo prostoru. Ale Forbright je krásná role. A pro mě je zajímavá tím, že se snažím, jako vždycky v menších rolích, aby byla zapamatovatelná, nejen odříkané věty s postojem „divák si mě stejně ani nestihne uvědomit“. Hraju vždycky naplno. A i když z velikosti mých rolí v poslední době nejsem zrovna nadšený, těší mě, že odezva u běžných diváků, které potkávám po premiéře nebo na ulici (a oni se ke mně zaplaťpánbůh hlásí a nechávají pozdravovat kolegy…), je taková, že pochválí i tu mou. Je to pro mě pohlazení a říkám si, že člověk do toho dal asi to, co měl. A díky režisérovi i něco navíc…

Přinesla ti tedy práce na Nájemnících něco nového herecky?
Sám víš, že mi režisér řekl až asi tři dny před premiérou, že mě vítá na palubě. Dlouho se mi nedařilo se chytit. S tímhle žánrem jsem se sice setkal, ale nikdy jsem v něm nehrál takovouhle figuru. Myslel jsem si, že to, co vzniklo v mé představě, prostě předám a že to bude dobré, ale díky „povýšení“ a „otočení“ výkladu režisérem se ukázala být mimo a já celé dva měsíce tápal.

A přinesli ti tedy Nájemníci něco nového?
No ano, rozšířil jsem si svůj herecký rejstřík…

A nepřemýšlel jsi, nepojmenoval sis to nějak konkrétněji?
Ne, já si tyto věci zásadně nepojmenovávám. Jsem tvůrčí typ a kdybych si je pojmenoval, takzvaně bych si je „zařadil do šuplíku“ a to nechci. Stejně tak na sebe prásknu, že jednou za těch necelých třicet let, co jsem u divadla, jsem si přečetl hru před první zkouškou. A už to neudělám. Důvod je ten, že přijde režisér se svojí představou, ale já se od té svojí už nedokážu oprostit. Takže když se režiséři dneska ptají, kdo četl hru, zalézám do kouta. Protože kdysi jsem si takhle dřív hru přečetl a hrubě se to nepodařilo. Až do poslední reprízy jsem se svého vidění nezbavil. I když režisér byl dobrý a snažil se mi všelijak pomoci, já jsem to ze sebe nedostal. Ostatně myslím, že herců „se šuflíkama“ je v republice dost a já mezi ně nechci patřit :-) .

Chce se ti zamyslet (a jestli to chceš zveřejňovat) jakými fázemi jsi ve svém hereckém vývoji procházel?
První tři roky to byl tady ve Slováckém divadle fofr. A mně narostl hřebínek. Pak přišla jedna zlomová hra, už nevím, jak se jmenovala a kolegové mi až po dvou letech prozradili, že na mě tehdy ušili habaďůru. Nevěděl jsem totiž, co si s tou rolí, kterou jsem dostal, mám počít. Šel jsem za jedním starším kolegou prosit o radu, ten mi řekl, že má svých starostí s rolí dost, že neví, druhý kolega mi odpověděl to samé, pan Kolář taky to samé... Takže jsem to projel, slušně řečeno. A asi za rok nebo rok a půl z nich vylezlo, že to bylo cílené, aby mi ten hřebínek spadl. Myslím, že to, co udělali, bylo pro můj život zcela zásadní a já jim za to ještě jednou moc děkuju. Uvědomil jsem si, že se člověk nesmí povyšovat. Ani nad kolegy, ani nad diváky. A nejenom na jevišti. Nemůžu využívat a zneužívat ve svém soukromém životě toho, že jsem herec nějaké prestižní scény. Je příjemné, že člověka lidé poznávají, když někam přijde a vyjdou mu o něco ochotněji vstříc, ale nesmí toho člověk zneužívat. Herec obzvlášť ne. Čili první fáze – do sražení hřebínku :-) . Druhá fáze byla, když jsem přestoupil ještě v roce 1989 do Českých Budějovic. Období kolem revoluce bylo hektické a někdy tam jsem začal pít. Pak jsem se vrátil do Uherského Hradiště, ale popíjení trvalo až do zlomového roku 1999, druhý leden, den, kdy jsem se na chlast vykašlal. Asi za tři roky na to jsem si teprve uvědomil, že jsem těch nějakých deset roků ztratil úplně zbytečně, že jsem přišel o spoustu krásných rolí - díky nezodpovědnosti vůči sama sobě a divákům obzvlášť. A pak přišla další fáze – jak tu důvěru získat zpátky. To bylo asi nejtěžší období. A když už se zdálo, že jsem z toho vybruslil ven, tak mi umřela Zdeňka (Kamilova druhá manželka, pozn. red.) a na divadlo zase nezbylo moc času, protože přede mnou byl úkol – vychovat tehdy šestiletou dceru a vychovat ji dobře. A tam došlo k úplně zásadnímu zlomu, kdy jsem si uvědomil, že jakákoliv práce, nejenom divadlo, nestojí nad rodinou. Protože rodina mě nenechala ve srabu, vytáhla mě ven. Tedy nejenom rodina – rodina a dobří přátelé mě podrželi nad vodou. A od té doby, pokud bych měl zvolit, jestli dám přednost divadlu nebo rodině, tak bez váhání odpovídám – rodině. A teď, zatím poslední fáze (po padesáti nevím, jaká bude), ta před padesátkou – tož střídavě oblačno, co ti na to říct… Ale hřbet ohýbat nebudu…

Tys na to už trošku kápnul – v roce 2014 to bude třicet let, cos přišel do Slováckého divadla. Jak to tenkrát bylo? Zopakuj, i když jistě ne poprvé…
Už jsem o tom mluvil mockrát, takže jenom ve stručnosti. Na vojně mi ruplo v bedně, přihlásil jsem se na přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii na herectví a postoupil jsem do druhého kola a po jeho absolvování mi přišel od tehdejšího ředitele Slováckého divadla Jirky Juřiny dopis se sdělením, že pokud bych se nedostal na školu, že mi nabízí místo eléva. Na školu jsem se nedostal, takže 26. září jsem skončil vojnu a hned 29. září, což byla pracovní sobota, jsem se dopoledne hlásil na zdejší vrátnici a od té doby jsem (s tříletou přestávkou strávenou v Českých Budějovicích) tady. Příští rok to bude jakoby třicet let, ale vlastně sedmadvacet.

A kde tě Jirka Juřina objevil?
Tenkrát se ředitelé divadel jezdili dívat po jiných divadlech a taky na školy i na přijímací zkoušky.

Jaké lidské vlastnosti si vážíš a kterou nemáš rád?
Už jsem to zmínil – vážím si lidí, kteří dokáží říct svůj názor z plna hrdla, ať je takový nebo makový, kteří dokáží být přímí, samozřejmě s tím, že nemůžu být hulvát. A bytostně nenávidím podrazáky, kteří na veřejnosti něco řeknou tak a za zády udělají něco jiného, prostě vrazí kudlu do zad. Takových lidí je strašně moc.

Jakou cennou vlastnost si myslíš, že ty sám můžeš nabídnout? To je jedna část této otázky. A druhá – jakou bys rád nabídnul a víš, že se ti to nedaří, nejsi schopen?
Nevím, jestli můžu nabízet vlastnosti… Sám nevím, jak na tom jsem, to musí říct někdo, kdo mě zná. Co vím, je, že člověku, který je v nouzi, dokážu pomoct. Nejenom finančně, i třeba radou, dobrým slovem… Pro člověka, o němž jsem na sto procent přesvědčený, že je rovný a čestný, jsem schopen udělat v podstatě cokoliv. Ale běda jak mě ten člověk zklame, vrazí kudlu do zad, to bych potom obrazně řečeno vraždil. A (nevím, jestli bohužel nebo bohudík) v těchto věcech mám sloní paměť na druhou. Pamatuju si výrazy a věci, které byly podrazy na mě, když to trochu přeženu, i třicet čtyřicet roků, ještě z dětství, prostě to ve mně dlouho zůstává. A ten člověk má potom u mě smůlu. Možná to vyzní cynicky, ale i kdyby ležel na ulici, tak ho překročím a jdu dál. Vím, že by se mělo pomáhat lidem, ale když je to extra svině, tak to ne.

A ta druhá část otázky? Rád bys byl nějaký a přitom je to jinak…
No, abych nebyl takový „ražoň“ nebo jak to říct… Abych tak na lidi často „nehuknul“. Oni se pak samozřejmě okamžitě odtáhnou. Pracuju na tom. A myslím, že se to trošku daří. Člověk by měl být v životě velkorysý a dobrým lidem odpouštět a se špatnými se třeba radši ani nebavit. Moje přítelkyně Irena pracovala delší dobu v Rakousku a tam jsem se to začal učit. Život je tam krásnější, lidi jsou velkorysejší, na silnicích nepotkáte takové burany jako tady. Velkorysost schází nejenom mně, myslím si, že jako národ máme do budoucna co dělat, abychom se stali Velkorysým Národem Českým :-) .

To by byl krásný konec, ale ještě se tě chci zeptat – co pro tebe znamená, jakou má hodnotu přátelství?
Přátelství je pro mě nedotknutelné. Pár přátel v životě mám. Pár jsem jich taky ztratil, nebudu říkat, kdo to byl, ani jako příklad, protože je to něco, o čem se bojím mluvit. Mockrát se mi v životě stalo, že jsem někoho považoval za přítele a ono se ukázalo, že to tak není, že je v lepším případě kamarádem, v horším podrazákem. Proto si svoje přátele schraňuju tady v té své hlavě, oni to ví, pro ně jsem schopen udělat maximum. Rozdal bych se pro ně. Považuju je vlastně za rodinu. A pro mě je, jak už jsem řekl, rodina nedotknutelná. Proto přátelé jsou pro mě taky nedotknutelní. A jakmile jim někdo ublíží, tak má co do činění se mnou. To myslím naprosto vážně.

Kamile, přeju ti, aby se „střídavě oblačno“ v další fázi tvého hereckého i lidského života proměnilo alespoň ve „víceméně příznivo“.


(Pozn. red.: Nevím, jestli se to podařilo, ale přál jsem si Kamila ukázat i jinak než ho známe. Po rozmlouvání s ním jsem si znovu uvědomil, jak mnohdy z nedostatku času, prostoru, příležitosti, z tlaku, který je na nás vyvíjen, volíme krátká a co nejstručnější vyjádření, i nedomyšlená. A tyto zkratky často vedou k vzájemnému nepochopení. Naopak když si vzájemně nasloucháme a dáme si prostor vyjádřit vše, co máme na srdci, co v sobě nosíme (přestože nemusíme se vším souhlasit), stane se, že si lépe porozumíme, odhalíme i kontext, v němž druhý člověk uvažuje a z nepochopení a z toho, že někdo „je divný“, se stává pochopení…)