Mladá, inteligentní, komunikativní, velmi příjemná žena a zároveň režisérka, která vyhledává, jak se mi zdá, moderní, velmi současná témata - ať už skrze současné divadelní texty nebo je nalézá i v hrách starších, čehož příkladem je právě Emillia Galotti.

-

V čem je jiná na rozdíl od ostatních režijních osobností?

Jak už jsem zmínil, je komunikativní. Myslím, že hodně dá na dialog s hercem a jeho postoj. Zřejmě proto, aby to, co herec sděluje, bylo „z něho", jemu vlastní. Je z pražského divadla Letí zvyklá na hledání společné výpovědi „o" a „k" dnešku. Alespoň tak to čtu z jejího působení a z toho, co o ní vím. A má blízko k německé dramatice a německému divadlu.

-

Co jste si myslel po přečtení hry Emilia Galotti?

A má si herec hned po prvním přečtení hry něco myslet? Někdy to bývá i na škodu... Nečetl jsem hru v původní verzi, prý je hodně dlouhá. Já četl až přepracovanou verzi, kterou inscenujeme. Hned jsem pochopil záměr úpravy a režisérky - učinit z tohoto starého textu dnešní výpověď. Především z toho, jak byla v prvních výstupech frajersky vykreslená postava Prince. A taky jsem byl zvědavý na první spolupráci s Klárkou Brtníkovou. A zvědavost se posléze proměnila v příjemný tvůrčí dialog.

-

O čem ta hra pro vás je?

O aroganci lidí, kteří vidí svět a ostatní jen jako nástroje k dosažení svých cílů - ať už jim jde o ovládání někoho či něčeho nebo o splnění jejich (často pudových) tuh a přání. A o tom, jak těžké je ve spárech někoho takového (tím myslím, že si dovedu představit, že i dnes se kdokoliv může dostat do situace, v níž je jeho osud někým určován a ovládán) zůstat věrný něčemu čistému.

-

Myslíte si, že historické příběhy mají co říct i dnešním divákům?

Určitě! Jednak je to jasné z předešlých řádků, a taky - co třeba Shakespear, Čechov, Rostandův Cyrano, Dumas, Balzac, Tolstoj, Dostojevskij, třeba i Božena Němcová (abych zmínil alespoň některé, jejichž díla viděli naši diváci i na prknech SD) a mnozí a mnozí jiní, není možné všechny vyjmenovat ani si v jedné chvíli vzpomenout. Stále je lidé čtou, dívají se na jejich příběhy, poslouchají je v rádiu či na kazetách a cédéčkách, umělce i dnes stále inspirují k novým a novým zpracováním. Ti všichni, ať už diváci nebo tvůrci srovnávají se starými příběhy sami sebe a situace, které sami prožívají...

-

V čem bude spočívat posun hry směrem k dnešku?

Posun k dnešku je dán úpravou (dnes už nevydržíme poslouchat tolik slov, často se vyjadřujících k politickým či filosofickým problémům té doby, vnímáme vše jinak a nemáme potřebu veřejným pojmenováním jevů si sami pro sebe třeba společně s posluchači „dělat jasno", vyznávat se ve světě a teoretických otázkách, chceme slyšet jasná sdělení, jasné pravdy a názory a buď s nimi souhlasit nebo je odmítnout, ale raději neztrácet čas delším a hlubším zvažováním...), pak taky je posun dán scénou a kostýmy - prostředím, v němž se celý děj odvíjí (v naší inscenaci je to VIP klub) a taky například programem - na tak kvalitním papíře oni tenkrát jistě tiskoviny nevydávali :-) . Ale jinak, myslím, není další posun třeba. Dokonce i způsob herectví, dovedu si to představit, by tehdy mohl být velmi podobný tomu dnešnímu. Dílo vzniklo v době osvícenství, v době velmi svobodomyslné a bořící různá tabu.

-

-

Co prozradíte o vaší postavě?

Odoardo Galotti je mi sympatický svou péčí o jeho dceru. Zájmem o to, aby jeho dcera zůstala věrná skutečným hodnotám a nepřistoupila na vábničky různých požitků, které slibují bezstarostnost. Pokud pro ni samu tyto věci jsou důležité, je ochotný položit svůj život, aby své dceři na této poctivé cestě pomohl zůstat. Taky mám děti. A moc bych si přál, aby odolaly lákadlům dneška. Myslím, že je to moc těžké. Tlak všeho toho falešného, ale blýskavého je (zvláště na dorůstající generaci) velký a stále zesiluje. Nachází hodně promyšlené cestičky, tváří se jako pravda a skutečně tak vypadá. Je moc těžké se ve všem vyznat. Svým dětem to nezávidím. Pokud mohu a umím, rád bych jim pomohl. Všichni ale víme, že to jde jen do určité míry... Tak snad tolik k mojí postavě. Nebudu přece prozrazovat všechno :-) .

-

Která z rolí v poslední době vám byla blízká a proč?

To si teď musím rychle vzpomenout, co jsem to vlastně hrál, možná na něco zapomenu. Co ale zapomenout nemůžu, je období asi před dvěma třemi lety, kdy jsem se v jedné sezóně potkal s Hlavním rozhodčím ve Šťovíku, pečené brambory, Faustem v Mein Faust a Otcem v Šesti postavách. To byly velmi zajímavé zkušenosti a rád na všechny vzpomínám. Především proto, že v nich šlo o skutečné herectví - propojení těla i myšlenky a ještě jsem mohl zůstat sám sebou a nestylizovat se do někoho úplně jiného. Odoarda taky hraju moc rád. A je tu i hrabě Valdemar z Borku v Cikánech ... Nemám k němu nějaký speciální vztah, ale je úžasné být součástí vůní a barev, nálad a výtrysků toho všeho, jak to jen pan Pitínský umí poskládat.

-

-

-

Jak prožíváte premiérový den? Máte nějaký svůj obřad?

Nemám. Ale rád využiju den premiéry jako záminku k nicnedělání a odpočinku. A někdy se pustím do výroby zlomvázků, které vymyslím jednoduše, ale pak zjistím, že jsem si na sebe upletl bič a strávím nad jejich výrobou celý den. A výsledek tomu často vůbec neodpovídá. Někdy je to spojeno i s určitým nervovým vypětím a nestíháním. Ale naštěstí přijde večer a můžu si od své manuální nešikovnosti odpočinout na jevišti. A kolegové jsou tak velkorysí, že se tváří při předávání zlomvázků dokonce i potěšeně. Ale ty nervy!