Pane řediteli, jaké pořadové číslo má inscenace Král Richard III. na vašem režijním žebříčku? Možná vás to překvapí, ale vedu si seznam mých režií i hereckých úkolů. V hlavě ta čísla bohužel nemám. Myslím, že Richard bude mou přibližně šedesátou režií. Ptám se záměrně, protože jste hlavně ředitelem jednoho z nejlepších divadel v republice. To máte tak málo práce, že si dovolíte režírovat sem tam nějakou inscenaci? Ono je to naopak. Cítím se být především režisérem a až pak úředníkem, tedy ředitelem. Jak já se vždycky na jeviště za kolegy těším! Když můžu zavřít v ředitelně šuplík a seběhnout po schodech dolů, jsem šťastný. Při režírování mě všechno přestane bolet, cítím se daleko svobodnější a spokojenější, i když jsem sebevíc unavený. Původně jste absolvoval činoherní herectví a téměř o deset let jste se pustil do studia činoherní režie. Jak je to možné? To jste byl, dovolte mi tu drzost, tak mizerný herec? To snad ne, ale nebavilo mě poslouchat režiséry. I když tím hlavním důvodem byla osobnost docenta Hynšta. Byl to vynikající režisér a divadelník, který mě inspiroval natolik, že jsem se rozhodl věnovat režii. A dnes jsem rád, abych se vrátil k vaší otázce, že znám divadlo jako herec i jako režisér. Dokážu díky své vlastní herecké praxi s hercem soucítit a pochopit, jak uvažuje. A povolání divadelního režiséra vystřídala funkce pana řídícího... Mne do pozice ředitele vynesl Listopad 1989. Tenkrát jsem říkal, že v čele divadla jakožto svým způsobem zvláštní instituce, by měl být principál, divadelník, který divadlo miluje, zná jeho provoz, potřeby i vrtochy. Jakmile bude v čele divadla úředník, bude soubor jen přežívat. Jak se řídí Slovácké divadlo? Jak kdy. Po sedmi letech hubených přišlo sedm let tučných, ale opravdu hodně tučných, tak se teď Slovácké divadlo řídí dobře. Tuším, jaký je váš vztah k dramatu o krutovládci Richardu III. Můžete jej čtenářům přesto přiblížit? Když mi bylo přibližně deset let, viděl jsem film Richard III. s Laurence Olivierem. To byl tenkrát pro mě takový zážitek, že jsem na něj pořád myslel. Byl skutečně strhující a i dnes, po půl století je to velká inspirace, byť ten film je ve srovnání s dnešní produkcí samozřejmě starý. A když jsem začal pomýšlet na režii, byl to právě Richard, kdo se mi znovu a znovu vybavoval. Ale jeho doba přišla až teď. Dřív bych se neodvážil po této látce sáhnout. V roce 1979 jste si sám zahrál v Shakespearově dramatu Tragédie o králi Richardu III. Změnila se během té doby činohra a nároky na projevy herců? Herec zůstává stále stejný. Využívá velmi podobných prostředků dnes i před lety. Mění se ale technické možnosti. Pomáhají nám nejrůznější efekty, světla, inscenace jsou rychlejší, jakoby střihovější. Tenkrát by ani nebylo možné inscenaci aktualizovat jako dnes. Musela se hrát jako přísně historická hra a jen mezi řádky číst významy platné pro každou společnost. Dnes můžeme nahlas říct, že Richard III. je o nebezpečí politické diktatury, kdy protivníci nemusejí být likvidováni fyzicky, ale ta závažnost zůstává stále stejná. Při přípravě Richarda jsem si navíc vzpomněl na knihu Ladislava Mňačka Jak chutná moc. Byla mi vynikající inspirací. Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste sám účinkoval? Protože šlo o Hynštovu inscenaci, vzpomínám na ni rád. Ale na můj vkus byla příliš historická. O tom jsem ale mluvil. Bylo těžké vpašovat do hry o politických kariéristech na konci sedmdesátých let nějakou otevřenou aktualizaci. Ta se hledala mezi řádky, což Hynšt uměl. Nechtěl byste si s vašimi „„podřízenými“” někdy zahrát na jevišti? Ale já se na jevišti občas objevuji. Stane se, že některý z kolegů onemocní a my máme vyprodáno. Pokud nejde o žádný velký úkol, který by se nedal nastudovat v relativně krátké době, rád se do kostýmu převleču a na jeviště jdu. Baví mě to. Přečetla jsem si o vás, že jste jednou režíroval ve slovinském divadle? Jaké vám toto setkání přineslo zkušenosti? (Slovinsko gledaliště Celje) Já jsem ve Slovinsku režíroval Švarcova Draka v době, kdy končila Jugoslávie, takže šlo vlastně taky o politickou hru. Byla to zajímavá zkušenost, dodnes mám ve Slovinsku spoustu přátel, při oslavách šedesátých narozenin divadla jsme je také u nás přivítali. Ale obecně zastávám názor, že principál by měl být hlavně doma, ve svém divadle. Měl by vědět, jaké je potřeba vyřešit problémy, co se děje. Proto jsem až na tuto výjimku žádné režie nebral. Na současném stavu našeho divadla je vidět, že to byla dobrá volba. Prozradíte čtenářům, jaká je vaše režijní meta, vysněná hra či oblíbený dramatik? Toho je tolik, co bych rád dělal, že bych k tomu potřeboval dalších šedesát let života. Když se ale bavíme o Shakespearovi, rád bych dokončil trilogii. Po Othellovi a Richardovi bych někdy v budoucnu rád režíroval Hamleta. A kterou hru považujete za svou nejlepší? A proč? Každý režisér vám odpoví, že má nejraději tu poslední. Ale já bych k ní přidal i Měsíc pro smolaře, Příběh koně, Šumaře na svatbě, Maryšu… Je jich hodně. Na každé mi záleželo, každá je svým způsobem mým dítětem. Máte chuť někdy s divadlem seknout? Zatím ne. Ptám se, je-li to dobře, nebo ne. A když je toho na mě moc, jdu se projít do lesa, zahraju si tenis, projedu se autem. To pak přijdu na jiné myšlenky, koncentruji se na jiné věci a to, co se zdálo být jako problém, stane se mnohdy banalitou, nebo potíží, která jde vyřešit daleko snadněji, než to na začátku vypadalo.