-
Někde jsem četl, že se panu Pitínskému údajně výrazně zvedá nálada pokaždé, přiblíží-li se k Uherskému Hradišti alespoň na 10 km. Panuje obdobná úměra také v souboru?

Zdeněk: No, vždycky říkává, že je to pro něj příjemné oživení. A když se přiblíží on k nám, tak vlastně také ožijeme, protože víme, že to pro nás bude velká výzva...
-
Jak potom takové zkoušení probíhá? S Pitínským jste spolupracovali již několikrát (Divá Bára, Gazdina roba, Bratři Karamazovi, Liška Bystrouška), vzhledem k přísné stylizaci a náročnosti na herce vyhovuje Pitínského přístup všem?

Zdeněk: Většinou tak po třech týdnech zkoušení si všichni zvyknou. Naladí se na jeho frekvenci a prostě to funguje. On dokáže k sobě všechny stáhnout a tak nějak něžně a hezky je provází společnou tvorbou až do premiéry. Je to v něm. Umí to s lidmi.
-
Jak probíhá taková první čtená zkouška nebo vůbec první společný dialog nad novým kusem? A celé zkoušení?

Zdeněk: První, co po příjezdu udělá, je to, že si s námi důvěrně povídá. Potom začne nastiňovat obecná témata hry, představí nám svou koncepci a vizi, no ale během zkoušení je samozřejmě všechno úplně jinak... Výsledný tvar se víceméně formuje až při zkoušení. Takže je to nakonec všechno jinak - třeba konkrétně Cikáni vznikali dost za pochodu. Dostáváme prostor i pro vlastní nápady, což nás hrozně baví.

Jitka: Konkrétně třeba k práci na postavě - ač jsem měla k dispozici spoustu scénických poznámek, hodně jsem se role starší a unavenější Angeliny bála. Zkoušela jsem si přečíst i originál, ale po pár stranách jsem to vzdala. Ono to s Pitínským vždycky tak nějak postupně samo vznikne. A přitom nedokážu říct, jak. Ne, že by řekl udělej tohle a stoupni si támhle... Prostě to vznikne.
-
A jaké máte reakce od publika? Nemá problémy s přílišnou expresivitou a celkovou náročností inscenace?

Zdeněk: Samotná kniha je podle mě hodně složitá, je psána retrospektivou, což ovlivňuje už samotné představení. Řekl bych, že tak sedmdesát procent lidí Cikány přijímá a těch zbylých třicet nemá rádo, když musí v divadle moc přemýšlet, což je normální... Ale dneska byli diváci vynikající, velmi vnímaví.

Jitka: Od začátku bylo jasné, že to bude náročnější představení. Ale ohlasy jsou vesměs pozitivní, protože i když třeba napoprvé člověk nepochytí celý příběh, tak může jít hodně i po výtvarné stránce, nechat na sebe působit divadelní obrazy, které samy o sobě mají výpovědní hodnotu. Někdo si zase libuje v té expresivitě. Myslím, že si tam skoro každý může najít to své. Sto lidí, sto chutí...
-
Jak by se dnes měla inscenovat klasika?

Jitka: Líbí se mi, když se dělá „moderně" a jsou tam trochu úlety, ale zároveň by taky divadlo mělo nabízet i inscenace dělané klasicky - ve smyslu bez stylizace a expresivních výlevů, tak nějak lidsky. Protože pro herce mají něco do sebe oba způsoby.
-
V Olomouci nejste poprvé, festivaloví diváci Vás mohli vidět už v řadě rolí (Divá Bára, Liška Bystrouška), navíc jako Bára jste se stala tváří DF 2007, takže následuje obligátní otázka: Jak se Vám dnes v Olomouci hrálo?

Jitka: Já se sem vždycky těším. Aniž bych chtěla nějak pochlebovat divákům, je tady prostě skvělé publikum.

 

                                                                                   Dominika Šindelková, Jan Plíhal