Všechno to začalo v roce 2000, kdy tenkrát ještě herec Robert Bellan dal dohromady nové i starší členy uherskohradišťské scény a oživil na jevišti pětici komiksových hrdinů s názvem Rychlé šípy. Herci počítali s několika málo reprízami. „Říkali jsme si, že to párkrát zahrajeme pro kamarády, možná na to přijdou i nějací jejich známí a bude po všem,“ vzpomíná režisér Robert Bellan. „To, co se ale stalo po premiéře, nás překvapilo. Lidi brali divadlo útokem a v programovém oddělení nestačili přidávat další a další reprízy.“
Pověst o jedinečné komedii se brzy rozšířila po celé republice a divadelníci začali nejenom hrát ve velkých i menších městech, ale i sbírat spoustu cen. „Zvítězili jsme na festivalu Dítě v Dlouhé, druhé místo nám dali v Pardubicích na Festivalu smíchu,  zabodovali jsme i v Českém Těšíne, máme cenu Českého tučňáka a určitě je toho mnohem víc, jen si na to už ne a ne vzpomenout,“ loví v paměti představitel Jindy Hojera David Vaculík. Nejvíce se mu ale vybavují jednotlivé reakce publika, protože pro ně herci hrají především. „Když jsme hráli v Praze, tak diváci na konci vyváděli tak, že jsme vůbec nemohli odejít. Křičeli, kvičeli, dupali, o něčem takovém jsem do té doby jen četl, když se mluvilo o koncertech Beatles,“ usmívá se herec a přidává další historku. „V Novém Jičně byly divačky tak nadšené, že po skončení představní nám vtrhly do sprch, museli jsme se tam zamknout,“ usmívá se.
Zájem diváků neopadá ani s dalšími a dalšími reprízami, a to jich už příběhy Mirka Dušína a jeho kamarádů vidělo přes 80.000. „Je to naše jistota, naše rodinné stříbro. 350 repríz dokazuje, že komedie neztratila nic na svém půvabu a i když jsme všichni už překročili třicítku a někteří i čtyřicítku, pořád se nám daří diváky přesvědčovat, že je nám šestnáct a máme život před sebou,“ dodává se smíchem David Vaculík.