Je to neuvěřitelné a málokteré inscenaci se tohle podaří – Rychlé šípy oslavily 500. reprízu. Premiéra se konala před 19 let! Jaká je tvá nejstarší vzpomínka na "Šípy"?

To představení vznikalo před dvaceti lety pod vlivem burčáku v našem volném čase. Byli jsme mladí, svobodní, nic nás nesvazovalo a takhle jsme prostě blbli. A moje nejstarší vzpomínka byla otázka – tak kolikrát si to ještě zahrajeme? A někdo odpověděl – třikrát čtyřikrát a půjde to do kytek.

Samozřejmě mě zajímají i vtipné historky ze zákulisí. Máš nějakou?

Je to sice zakázaná historka, ale po těch letech už je to promlčené. Za těch dvacet let, co hrajeme Rychlé šípy, jsme byli obdarováni spoustou dárků všeho druhu. A jednou k nám dorazila buchta. Byla zelenkavá, zvláštní chuť měla, byla prostě zvláštní.  Ale protože byla sladká a největší žrout sladkostí je u nás Mirek Dušín, tak toho samozřejmě zbaštil nejvíc. Po deseti minutách po začátku měl sucho v ústech, podivné bušení srdce a pocit zmatenosti. Představení jsme zvesela dohráli, pak jsme se dopátrali toho, co to vlastně bylo za buchtu a řeknu vám – i Dušín se dokáže pěkně nasrat.

Asi to nebude jednoduché, ale jaký moment, za tu dobu, co Rychlé šípy hraješ, je pro tebe ten NEJ?

Asi když mně umřel tata a museli jsme bavit diváky. Divný pocit, ale jeviště je magické v tom, že dokáže hlavu herce alespoň na ty dvě hodinky přehodit výhybkou na druhou kolej.

S Rychlými šípy jsi procestoval republiku. Pro jaké publikum nejradši hraješ?

Kdysi jsme končívali divadelní sezónu na hradě Buchlově. Na konci června pod širým nebem na hradě. Nádhera. Nejlepší diváci. Nejlepší semknutí mezi jevištěm a hledištěm. Neuvěřitelná romantika. S odstupem času si tam toho krátkého bytí více a více vážím. Třeba si tam ještě někdy zahrajeme.

Hrát 19 let jednu roli, to už je, předpokládám, naprostá rutina. Dokážeš si Rychlé šípy pořád užívat?

Ale jistěže ano, teď to hráváme tak jednou v měsíci, tak se na to těším.

Co sis myslel, když se Rychlé šípy teprve začínaly hrát? Napadlo tě někdy, že vydrží v repertoáru bezmála dvacet let a co na to říkáš?

Dvacet let. Děsivé a krásné. Rychlé šípy už pro mě není regulérní představení Slováckého divadla, ale už je to jakýsi republikový fenomén. A co na to říkám? Byl jsem u zrodu a jako Valach su rád, že jsem měl a mám tu čest.

Jak si představuješ budoucnost této inscenace?

S kolegou Vaculíkem už jsme si tuto inscenaci pracovně přejmenovali na Pomalé šípy těžké váhové kategorie. Tak asi tak.

Děkuji za rozhovor!

Blanka Šmejdovcová