„Když se totiž trochu posvítilo do hlediště, viděli jsme diváky, kteří nemají hlavy vůbec otočené směrem na jeviště, ale měli je různě sklopené, dívali se stranou a my jsme ten fakt, že se na nás vůbec nikdo ‘nedívá’ neuměli zpracovat. Brzy jsme nad tou zvláštností ale mávli rukou a ukázalo se, že to bylo představení, jako každé jiné. I tito diváci se smáli na úplně stejných místech, jako ti ostatní a ani k tomu celé to naše rychlošípácké líčení a kostýmy nepotřebovali,” vzpomíná David Vaculík.