Je to neuvěřitelné a málokteré inscenaci se tohle podaří – Rychlé šípy oslaví 500. reprízu. Premiéra se konala před 19 lety! Klobouk dolů! Jaká je tvoje nejstarší vzpomínka na „Šípy“?

Šípy se začaly zkoušet po prázdninách a vybavuji si, jak jsem v červnu seděl s kamarádem Lukášem na pivu… Přesně vím, která to byla hospoda, ač jsme tam moc často nechodili…  Byl jsem hrdý, že jsem byl obsazen do této připravované inscenace a zároveň se svěřoval se svými obavami, jestli nebude postava Mirka Dušína působit v jevištní formě příliš plakátově.

Samozřejmě mě zajímají i vtipné historky ze zákulisí. Máš nějakou?

Režisér Robert Bellan si v Šípech kromě Dušína a Dlouhého Bidla postupně zahrál všechny ostatní postavy. Na festivale v Praze si pak střihl i holčičí role za Ivku Bendovou, dnes je hraje Petra Staňková. Na asexuálnost „holčičky skákající panáka“ v podání Roberta jen tak nezapomenu... Ale na druhou stranu jsme alespoň jednou odehráli inscenaci v čistě pánském obsazení, což je typický prvek Divadla Parodyje, bez kterého by představení dost možná vůbec nevzniklo.

Asi to nebude jednoduché, ale jaký moment, za tu dobu, co Rychlé šípy hraješ, je pro tebe ten NEJ? A ono NEJ může mít jakoukoli podobu.

NEJnervóznější - představení v době premiéry na Malé scéně začínalo se zavřenou oponou a po krátké předehře s malým skautem, který se při hlídce začte do komiksu, jsem v nastalé tmě otevřel oponu a šel na jeviště. Ještě dnes cítím to srdce v krku, když držím ocelovou strunu opony, startuje předělová hudba, sál plný známých a ještě plnější očekávání...

S Rychlými šípy jsi procestoval republiku. Pro jaké publikum nejradši hraješ?

Na pražském festivale Dítě v Dlouhé jsme poprvé měli možnost hrát pro věkově velmi smíšené publikum, a jak se ukázalo, kombinace dětských reakcí a těmi dospěláckými vytvořila takřka jeden nepřetržitý smích, do kterého jsme s problémy vkládali další repliky.

Hrát 19 let jednu roli, to už je, předpokládám, naprostá rutina. Dokážeš si Rychlé šípy pořád užívat?

Po tolika reprízách je nejtěžší ubránit se na jevišti spuštění tzv. autopilota - mozek si jede vše sám, automaticky, a vy můžete ve stejném okamžiku přemýšlet, co budete dělat o víkendu. Naštěstí k tomuto stavu dochází jen výjimečně, a naopak jsem překvapen, jak často „objevím“ v té které replice či situaci úplně nový pocit nebo význam. Samozřejmě, že ne pokaždé se člověk na další reprízu vyloženě těší, ale jakmile vás spolkne ten magický jevištní prostor a v sále zašumí diváci, nelze jinak a užijete si to stejně jako poprvé, i když zároveň pokaždé jinak.

Co sis myslel, když se Rychlé šípy teprve začínaly hrát? Napadlo tě někdy, že vydrží v repertoáru bezmála dvacet let? Co na to říkáš?

Byl jsem zvědavý na reakce diváků a věřil jsem, že velmi poctivě, s nadšením nazkoušená inscenace se dočká třeba i více než deseti repríz. Když jsme nedávno stáli již popáté při děkovačce před vyprodanou „Mahenkou“ (Národní divadlo Brno - pozn. aut.), tak mne napadlo: „zázrak“.

Jak si představuješ budoucnost této inscenace?

Nijak. Raději neplánuji, jak nám ukázala minulost, ono to stejně u Rychlých šípů nemá smysl.

Blanka Šmejdovcová