Je to neuvěřitelné a málokteré inscenaci se tohle podaří – Rychlé šípy oslaví v listopadu 500. reprízu. Premiéra se konala před 19 lety! Jaká je tvá nejstarší vzpomínka na „Šípy“?

Je to hodně dlouhá doba a hodně uplynulo vody v Moravě, takže těžko vzpomínat na nejstarší vzpomínku. Snad když si vybavím pocit z premiéry, kdy se lidi hodně smáli, a řekl bych, že se tehdy smáli hlavně kolegové a všichni, co znali Divadlo Parodyje, a všichni jsme si mysleli, že to bude taková ta krátkodobá záležitost, že po deseti reprízách bude konec, tehdy to tak na MS fungovalo. A už je to 19 let a pořád to funguje. Je to zázrak. Těch vzpomínek je hodně, moc…

Samozřejmě mě zajímají i vtipné historky ze zákulisí. Máš nějakou?

Jednou jsme hráli pro knihovnu, už ani nevím jakou, prostě tam byli knihovníci. A kluci si ze mě udělali srandu a řekli mi, ať na začátku druhé poloviny, kdy se Jarka Metelka ptá, zda nevíme kde je nové číslo hlasatele, ať řeknu, že mi ho šlohla ta fousatá knihovnice. Mně to přišlo jako dobrej fór, tak jsem to řekl, lidi se smáli, ale tak nějak divně, no a pak jsem se dozvěděl, že dotyčná tam fakt seděla.

Nebo když jsme hráli v Kroměříži na výstavišti, tak pro nepřízeň počasí nás nahnali do jakési haly, tam jsme hráli. A lidi seděli na plastových židlích, ovšem někde soudruzi z NDR udělali chybu a během hraní ty židle začaly pod lidma praskat a oni se postupně hroutili na zem. Musím říct, že to byla neuvěřitelné sranda, jak pro nás, tak pro diváky. A právě pro tyto nečekané chvíle mám Šípy rád, že se dá vše vzít dohry. A hlavně, že to všichni umíme to vzít do hry.

Asi to nebude jednoduché, ale jaký moment, za tu dobu, co Rychlé šípy hraješ, je pro tebe ten NEJ?

Jak říkáš, není to jednoduché. Ta inscenace se pořád vyvíjí a to, co jsem měl rád, nebo se v tom necítil na začátku, je dnes úplně jinde. Ale asi mám nejradši scénu s Old Shatterhandem, a tu interakci s divákem, a to, že mohu pokaždé sedět na jiném pařízku. Někdy je cudný, někdy vášnivý, někdy má  vedle sebe žárlivého hlídače, ale většinou je to stejný typ, protože ho vybírá kolega Vaculík.

S Rychlými šípy jsi procestoval republiku. Pro jaké publikum nejradši hraješ?

Asi pro to domácí, neboť oni už vědí, co je bude čekat a většinou už inscenaci viděli víckrát. Když vyjedeme někam hodně daleko, tak chvilku trvá, než divákům dojde, že jde o určitý druh parodie, či stylizace, a ta odezva přichází později než u nás doma. No a pak je někdy těžké hrát pro uzavřenou společnost, mám pocit, že se lidé z určitých firem jakoby stydí smát před sebou a  druhými, a když nejsou u Šípů reakce, tak je to hodně zlé.  

Hrát 19 let jednu roli, to už je, předpokládám, naprostá rutina. Dokážeš si Rychlé šípy pořád užívat?

Určitá rutina to je, to budu upřímný, ale vždy záleží na té pomyslné jiskře, která přeskočí mezi námi a divákem. A když přeskočí tak to se dokážu urvat ze řetězu a hraju to jak poprvé a nesmírně mě to baví a naplňuje.

Co sis myslel, když se Rychlé šípy teprve začínaly hrát? Napadlo tě někdy, že vydrží v repertoáru bezmála dvacet let a co na to říkáš?

Myslím, že jsem to tak trochu řekl v první odpovědi, nikdy by mě nenapadlo, že budeme hrát Šípy tak dlouho. Ale když se blížila první stovka, tak to bylo neuvěřitelné a přál jsem si, aby to bylo víc a víc. A to se pořád plní. Někdy si i říkám, čemu se ti lidi pořád smějí, vždyť je to vlastně taková blbost. Ale jsem rád a doufám, že je budeme ještě dlooooouuuuuho hrát.

Jak si představuješ budoucnost této inscenace?

No asi až do důchodu…?

Díky za rozhovor a ať se daří!

Blanka Šmejdovcová

První rozhovor s Davidem Vacke alias Mirkem Dušínem si můžete připomenout tady.