Hra Šest postav hledá autora se na česká jeviště vrací po dlouhých dvaceti letech. Proč se podle vás tak dlouho nehrála? Jitka Josková: Možná proto, že šest postav nemělo potřebu najít autora. Pavel Hromádka: A kdo by se s ní trápil!? Ale vážně – slyšel jsem, že je tato hra považována za divadelní bonbónek a taky za náročný test zralosti hereckého souboru. Tak že by třeba i to byl důvod? Že si na ni málokdo troufne? O čem je příběh šesti postav právě pro vás? JJ: Pro mě je o pomstě, o utrpení i touze a nutnosti zhmotnit se na jevišti. PH: Hraju Otce a otcem jsem. Nějakou tu trapnou, tragickou a zároveň hořce směšnou situaci na můj úkor jsem už taky zažil. A to, co se mezi postavami děje je, že každý „do krve“ hájí tu svou pravdu, ten svůj výklad skutečnosti. O tomhle bych řekl, že pro mě ta hra je. A taky o tom, že i my herci ve vztahu k postavě můžeme někdy prosazovat to své vidění, a proto se s ní můžeme i minout. Může se stát, že k ní jsme necitliví. A přitom postava se znásilnit nedá. Prostě odejde a nechá nás vytvářet si své pravdy, v kterých se snažíme my herci být krásní – ale postava už s námi a skrze nás není. Jsme to jen my, naše ego. Jaký žánr diváky vlastně čeká? JJ: Já bych to nazvala psycho-drama. Ale objeví se tam i prvky komiky, zazpívá se tam kousek písničky…. PH: To je i pro mě otázka. Vyznat se ve všem bude asi detektivka. Zároveň se najdou ale i místa úlevného humoru. Jsem zvědavý, jak budou diváci reagovat… Jak probíhá zkoušení s režisérem Duškem? JJ: S panem režisérem zkouším podruhé, takže jsem tušila, jak práce bude asi zhruba probíhat. Zkoušení je příjemně-zdrcující. PH: Mile, náročně, tragicky, ohleduplně, nesmlouvavě, pevně. Ale chvilkami nevím, kde v tom procesu jsem. Jako bych plul a neměl pevný bod. Tak prostě režisérovi jen věřím. Co je podle vás na práci na nové hře nejtěžší? JJ: Abych přesně pochopila postavu, kterou hraji, vlastně, abych se tou postavou stala. A není to jednoduché, jsou okamžiky kdy je velký souboj mezi Jitkou a postavou. PH: Pro mě je nejtěžší množství a stavba textu, pochopení kým ta postava vlastně je a všechno to divákům zahrát tak, aby neměli pocit, že hraju. Na co se naopak při hraní těšíte? JJ: „….kdy už to drama zase prožiji. A nemůžu se toho dočkat, to mi věřte, nemůžu se dočkat!“Promiňte, to teď za mě odpovídala postava. PH: Že snad získám jistotu, že mi všechno doklapne, že to nakonec bude příjemné. Kdybyste dostali možnost zahrát před diváky nějaký příběh z vašeho života. Co by to bylo? JJ: Ale to už dávno hraji. Do každé své postavy dávám něco ze svého života, něco z vlastních poznatků. PH: Takových situací a příběhů by bylo! Vážné, směšné i ty tragické nebo mile lehkomyslné. Ale co z toho by se dalo vůbec zahrát? Spousta věcí se musí prostě prožít a žádné předvádění nemůže zachytit tu vnitřní skutečnost a pravdu, která se uvnitř skrývá, když se něco právě děje. Tuto otázku jsem přečetl a odpověď na ni odložil na druhý den. Teď po tom jednom dni pauzy cítím, že jsou snad dva silné momenty v mém životě, které převyšují ty ostatní. A pokud by se jejich vnitřní pravda dala skrze divadelní předvedení přenést do srdce někoho jiného, pak by za to v mém životě stál okamžik, kdy jsem poprvé uviděl svého syna a další, když jsem celý svůj život odevzdal Pánu Ježíši Kristu.