Už brzy začnete ve Slováckém divadle připravovat nový projekt, Vaši vlastní hru Kocourkov-Brod. Můžete prozradit víc, o co půjde?

Žijeme v době a místě, kde se odehrávají důležité změny. Je asi biologicky dané, že náš obranný mechanismus nás chrání před vědomím naléhavosti a řešení odkládáme. To, co se nám zdá, že se nás netýká, se ale děje za našimi humny. Jsme součástí Evropy, i když bychom chtěli být zavřeni ve svém obýváku. Jednou za rok se sbalíme a vyjedeme si na dovolenou. Třeba takový last minute zájezd k moři. A najednou jsme s jinými Čechy – sousedy v cizí zemi s cizími mravy. Nejdřív máme pocit, že si všichni rozumí a notují a glosují neznámé prostředí s přezíravým vědomím těch, co ví, že za týden nasednou zase do letadla a odtud zase vypadnou. Někdo se přidá, někdo mlčí. Jednoho večera se vypráví příběh. Zní to jako pohádka, pak jako detektivka a k překvapení posluchačů to nakonec nemá konec. V následných reakcích překvapené společnosti se ukazuje, že ne každý si myslí to samé, ne každý se na to kouká stejně, a už vůbec nezastává ty stejné hodnoty a názory. Jak to tedy vlastně skončí? 

Když jsem uvažoval o anotaci, která by přitáhla a neodradila diváka v obavě, že půjde o aktivisticky politickou moralitu, mne napadlo – Společenská satira, při které se ukáže, že tu společnost, kterou kritizujeme, tvoříme my. Nebo – Společenská hra. O život. Nikoli vlastní. Může to být komedie? Sám ještě teď nevím, protože to je kouzlo procesu, ale vím, že i důležité věci se vnímají lépe, je-li jejich nositelem humor. A dělat si legraci ze všeho, včetně sebe sama, to nám Čechům šlo vždycky dobře.

Z Prahy do Uherského Hradiště je cesta dlouhá. Řekněte mi, jaké cesty vás zavedly až do Slováckého divadla a jak se těšíte na spolupráci?

Těším. Někdy si říkám, že to je vlastně takový můj způsob „nevěry“. Změním prostředí a zamiluji se na těch pár týdnů, měsíců do jiného prostředí, do jiných lidí, do jiných situací. Dělat autorskou hru je nejvíc. Ale také nejvíc rizika, nejistoty. S Michalem Zetelem se známe z brněnského Buranteatru. Vážím si nesmírně jeho rozhodnutí a mého pozvání sem, které ale určitě usnadnila jistota v opoře divácké obce uherskohradišťského divadla. Důvěra ve vedení, jeho vizi, svobodu autorského přístupu, kvalita hereckého ansámblu a důvěra v náročného diváka je základem. Člověk za sebou může mít spoustu úspěchů, ale zase stojí na začátku a klepou se mu kolena. Zodpovědností a adrenalinem. 

Sledujete dění ve Slováckém divadle a měl jste možnost vidět nějaký kus v podání slováckých herců?

Viděl jsem u vás Kříž u potoka a byl jsem nadšený. Musím upřímně přiznat, že jako Pražák jsem vždy mile překvapen, když se někde jinde než v Praze děje – hraje něco moc dobrého a povedeného. Nesdílím pocit pragocentrismu, naopak rád vyjíždím mimo Prahu, ale čistě časově to ne vždy vychází. A vážím si lidí (vlastně jim trochu závidím), kteří žijí naplno mimo hlavní město. Kříž u potoka byl pro mne povznášejícím překvapením jak po stránce dramaturgické, tak herecké, ale především plným sálem diváků. Přiznám se, že když jsem v hodince před představením procházel téměř liduprázdným náměstím, seděl chvíli v pizzerii s asi čtyřmi hosty, tak jsem pak měl pocit, že všichni obyvatelé Uherského Hradiště jsou v divadle. No, a to je úžasně pozitivní zpráva! O to víc mne to zavazuje k poctivému a radostnému výkonu mého hostování zde.

Co Vás inspirovalo k napsaní „Kocourkova“ a vznikla hra přímo pro uherskohradišťský soubor?

Ano. Vznikne. Vzniká. Domluvili jsme se s Michalem Zetelem, že půjde o autorskou věc. Na základě naší dobré spolupráce v brněnském Buranteatru (Pán s kaméliemi) i tady uplatním spolupráci se zdejšími herci. Věřím tomu, že herec je osobnost a má právo a povinnost do své postavy a role mluvit, uvažovat o ní, vytvářet ji. Nekřičím, nebouchám do stolu, že to bude tak, jak jsem řekl, ale dbám, aby herecký soubor hru a její postavy přijal, dotvořil, prožil a předal divákům. Soubor prakticky neznám, i když jsem si tu zakoupil všechny „záložky“, kde jsou všichni herci a herečky vyobrazeni a Michal Zetel mi k nim o nich vyprávěl (to by asi chtěli slyšet, co?) o všech vše dobré. Těším se na ně. Můj plán je, možná ještě před první čtenou anebo v rámci čtené, si přečíst s herci základní stavební text inscenace a na základě jejich reakcí pokračovat v psaní hry dál. On ten text je totiž takový příběh, který se odehrává kdysi, kdesi, ale možná je současný a nedaleko od nás. A není tu jasné, kdo je dobrý, kdo zlý a vlastně teprve naší reakcí na tento děj a postavy v něm se ukazuje, kam která společnost ve svém uvažování a chování směřuje. A v tom vidím to důležité pro samotné představení v dnešní době, pro dnešní diváky.

Co se týče Vaší práce s herci, jaký přístup při tvorbě inscenace upřednostňujete?

Vlastně jsem se o tom již zmínil v předchozí odpovědi: musíme si být partnery. Já osobně jsem se k režii dostal od scénografie, kterou jsem vystudoval u profesora Josefa Svobody. Ale jeho přednášky zahrnovaly témata od filozofie, přes architekturu, umění, morálku a chování až po to divadlo. Divadlo a inscenaci vnímám jako celek, na kterém se podílí spousta lidí, a profesí. Pravdou je, že mám rád velká jeviště, velký prostor, opery, muzikály se spoustou lidí, součástek, jak já s úctou ke všem zúčastněným profesím říkám, ale v poslední době jsem pracoval i jen se dvěma herci (Jitka Schneiderová a Roman Zach v inscenaci Rona Hutchinsona Moje tango v pražském Studiu Dva), nebo dokonce jen s jedním v „one man show“ – Janem Cinou jako Malým princem (tamtéž) v komornějším prostředí a shledávám, že to má také něco do sebe. Pochopitelně!

Při práci se setkáváte s mnoha různými lidmi, vaše „pole působnosti“ na kulturní scéně je velmi široké. Co je pro Vás při tvorbě nejdůležitější?

Lidé, se kterými spolupracuji a téma, na kterém s nimi spolupracuji. Musí to mít smysl, musí to být rozporuplné, musí to mít něco, o čem se dá diskutovat, musí to oslovovat současné publikum. Nejraději jsem, když mne k tomu inspiruje i hudba, což se v případě Kocourkova-Brodu zase podaří, protože jsem oslovil Darka Krále, který přesně takovou inspirativní hudbu dělá a po naší královohradecké spolupráci na Sexmisi se znovu potkáme. Také kostýmy jsou pro mne důležité, a to naštěstí bude dělat moje životní partnerka Simona Rybáková, takže budou krásné (smích). Tedy pokud ji zase neodbydu, ve falešném pocitu, že když je to „doma“, tak je na to času dost a neopomenu předat včas zadání. Ona to vždycky zvládne, ale co si za to – po zásluze – vytrpím, to je na další hru...

Na Slovácku budete pobývat dva měsíce. Prozraďte, na co nejvíc těšíte?

Pro mě jsou tyto „výjezdy“ svátkem. Soustředím se na jeden projekt a netěkám tím, že mám všechny ostatní rozjeté projekty „po ruce“. Uvědomím si zase, že se dá žít i jinde než v hlavním městě a určitě mi prospěje i změna rytmu. A těším se, že tu objevím i něco, či někoho, o čem, o kom nemám teď ještě tušení.

Šimon Caban (19. července 1963 Praha) je přední český scénograf, choreograf, fotograf, režisér a obecně divadelní a filmový tvůrce. Často spolupracuje se svým bratrem Michalem Cabanem. V roce 1981 absolvoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou. Spolu s bratrem realizoval řadu projektů. Významné je jeho působení v avantgardní Baletní jednotce Křeč, kterou s bratrem založil. Od roku 1999 připravuje po scénické stránce MFF Karlovy Vary. Navrhl řadu scén a choreografií pro divadelní scény i pro muzikálová představení. V mnoha představeních a filmech i hrál. Spolu s bratrem natočili film Don Gio. Jeho fotografické práce jsou zastoupeny ve sbírkách Centre Pompidou a UMPRUM Muzea v Praze. V roce 1999 se spolu s manželkou Simonou Rybákovou stali Komisaři pro expozici české národní sekce na světové výstavě scénografie Pražské Quadriennale – získali první cenu – Zlatou trigu. Za svou architektonickou práci (rodinné domy, rekonstrukce kanceláří UPP, HBO atd.) dostal v roce 2004 zvláštní cenu Grand Prix Architektury. V posledních letech se věnuje především režii: Nahá múza Městské divadlo Brno 2010, vlastní projekt Muchova epopej s hudbou Aleše Březiny v ostravském Národním divadle Moravskoslezském (Pardon My English, Guys and Dolls), v Klicperově divadle v Hradci Králové inscenoval kultovní Sexmisi. S brněnským Buranteatrem nastudoval v roce 2013 vlastní přepis klasického díla Dáma s kaméliemi, kterou uvádí s Michalem Isteníkem v hlavní roli pod titulem Pán s kaméliemi. Se souborem Buranteatr nastudoval v roce 2016 Universální Sci-Fi. Jeho nejnovějším režijním počinem je slavný muzikál Hair v Divadle Kalich v Praze a obnovená inscenace muzikálu Galileo v pražské Hybernii.

Blanka Šmejdovcová

Rozhovor jsme zveřejnili v listopadovo-prosincovém (11-12/2018) čísle divadelního dvouměsíčníku Časopis.