Čím to je, že si veselohra okamžitě získala publikum?
„Myslím si, že tam zafungovalo několik aspektů. Bylo to dobře napsáno, to je základ, potom dobře obsazeno, což je polovina úspěchu a pak dobře zrežírováno. Byla to společná tvůrčí práce, celé to vznikalo v naprosté pohodě. A potom se samozřejmě na diváky přelila a přelívá ta obrovská chuť a entuziasmus s jakým komedii hrajeme,“ vysvětlil třiatřicetiletý představitel Rychlonožky Tomáš Šulaj.

Dnes večer už poněkolikáté pobavíte i zlínské diváky. Můžete prozradit, jak vůbec oblíbená komedie vznikala?
My jsme před devíti lety začali Rychlé šípy zkoušet jako takovou recesi, o které jsme si mysleli, že nebude mít dlouhého trvání. Navíc jsme to všechno dělali ve volném čase, protože tehdy Malá scéna Slováckého divadla tak fungovala. Kdo měl nějaký schopný projekt, mohl si ho tam udělat a tak to bylo i se Šípy. Vzpomínám si, že i premiéra byla spíš tak jen mezi námi kolegy. Počítali jsme tak maximálně s deseti reprízami, nikoho z nás tehdy nenapadlo, že se dočkáme třísté reprízy, a to ještě není zdaleka konec, protože zájem je pořád obrovský.

Rychlonožka je popleta a zmatkař. Máte s ním něco společného?
S Rychlonožkou mám společného hodně, možná proto mě i Robert Bellan tak obsadil. Jsem, nebo byl jsem, dost ztřeštěný. I té energie máme s Rychlonožkou plus mínus stejně, ale s přibývajícím věkem to musím už čím dál víc hrát. (Smích.)

Četl jste jako kluk knížky Jaroslava Foglara?
Moc ne. Této vášni jsem nikdy nepropadl. Pár výtisků jsem pod lavicí při vyučování přelouskal, ale že bych tomu propadl, to ne.

Repríz máte za sebou bezpočet. Připravili vám někdy kolegové horkou chvilku?
Těch situací byla spousta. Jednou mi třeba nacpali do batohu čtyřicet kilo závaží. Já sice mám hrát, že je batoh těžký, ale když jsem se převažoval celou dobu dozadu, až to se mnou skutečně švihlo a málem jsem udělal do podlahy díru, tak si diváci asi chvilku mysleli, že hrajeme zbytečně moc naturalisticky. Nebo teď naposledy, když jsem byl nemocný, tak za mě zaskakoval režisér Robert Bellan a všichni se domluvili, že se vyškrtne krátká scéna s Jardou Murkačem. No a když jsem opět nastoupil já, tak se kluci dohodli, že mi to neřeknou a budou sledovat moji reakci přímo při představení. Pořád si na sebe vymýšlíme fórky. Díky tomu je představení stále tak živé.

Poslední novinkou ve vaší profesní kariéře je širší nominace na Cenu Thálie za muzikál Adéla ještě nevečeřela. Co pro herce znamená, když se dostane do nominace na takto prestižní cenu?
Je to samozřejmě velmi potěšující a hřejivý pocit, že si vašeho výkonu všimne i odborná veřejnost. Zvlášť, když je to v celostátním měřítku. Ale jen proto to člověk nedělá Prvotní jsou hlavně diváci. Ti jsou lakmusovým papírkem, jestli to děláte dobře. Nominace nebo ocenění je už jen třešinka na dortu.

Také je to patrně odměna za hodiny zkoušení…
Tak to určitě taky, že jste se nedřela nadarmo, ale stejně bych mohl říct, že by to mohla být satisfakce za ty nervy co prožíváme nebo za litry vypoceného potu.

Dá se vůbec říci, co je pro herce prioritou? Jestli je to vyprodané, tleskající hlediště, nebo právě ocenění od odborné poroty?
Tak samozřejmě, že je to vyprodané hlediště. Diváci jsou ti co vás nabijí, ti co vás motivují, jsou našim hnacím motorem a bez nich by nebyla ani ta cena. Takže vlastně jim patří největší dík, protože diky nim herec svou postavu posunuje dál a dál, reaguje na jejich reakce a postava se tak vyvíjí a žije svým životem. Herec a divák neodmyslitelně patří k sobě a až potom je ocenění.

Adélu viděla také jedna ze sudiček Slováckého divadla a jedna z hlavních představitelek slavného filmu, Květa Fialová. Jaké bylo setkání s touto hereckou ikonou?
Byla úžasná, vtipná, noblesní, plná vitality, vše rozdávající lásky. V tom nejlepším slova smyslu upřímně šokovaná našim divadlem. Prostě Květa Fialová.

Které setkání, s ohledem na váš profesní růst, pro vás nejvíc znamenalo?
Těch divadelních setkání, které pro mne znamenali posun, bylo hodně. Pitinský, Smilková, Balaš… O všech by se dalo napsat hodně, že by na to rozhovor nestačil. Ale rád bych se zmínil o mé první zkušenosti s filmem, která mě na dlouhou dobu pozitivně poznamenala, protože jsem si mohl vyzkoušet hrát jinak než na divadle. Naprosto civilně, niterně a bez velkých gest a patosu, které leckdy pro divadlo jsou důležité. Musím zaklepat, ale snad se už film Jméno brzy objeví v kinech.

Na co se těší Tomáš Šulaj v nejbližší budoucnosti?
V divadle teď začínáme připravovat muzikál Carmen, kde hraji manžela Carmen Dankera, ale je to v úplném začátku takže k tomu zatím nemám co říct. Ještě se rýsuje spolupráce s Českou televizi, ale i to je zatím v plenkách takže víc snad někdy příště.

Silvie Pospíšilová