Tomáši, letos jste se počtvrté dostal do užší nominace na Cenu Thálie, mezi tři nejlepší herce. Na kontě máte ale i spoustu nominací širších, tedy mezi deset nejlepších. Dokázal byste je všechny spočítat?

Počítal jsem to zrovna nedávno. Dohromady je jich devět. Othello byla první širší nominace, pak přišlo Donaha!, Buča v Cikáni jdou do nebe, Carter v Adéla ještě nevečeřela, Lopachin ve Višňovém sadu, Helmer v Noře. Potom Jura Baran v Je třeba zabít Sekala, když jsem hostoval v Národním divadle Brno, to byla druhá nejužší. Vloni třetí za Kříž u potoka a letos tedy čtvrtá užší a celkově devátá za Billyho.

Jak reagujete, když se takovou zprávu dozvíte?

Když je to širší nominace, přijde vám dopis, když užší, tak vám z Herecké asociace přímo zatelefonují. Většinou mě ten telefonát zastihl v těch nejméně očekávatelných chvílích. Třeba vloni jsme zrovna zkoušeli Chicago a právě ten den to trochu bublalo kolem novinového článku, že se snad má Slovácké divadlo rušit, přišel za námi starosta města a celý den byl trochu nepříjemný. A do toho mi zavolali zprávu o nominaci za Kříž u potoka.

Čekal jste to právě za roli Ambrože Potockého?

To je překvapující, že ty nominace většinou přijdou za role, u kterých bych to neočekával. Když člověk hraje Othella nebo Macbetha, tak prská, jede a totálně se na jevišti rozdá. Je třeba zabít Sekala a Kříž u potoka režíroval Martin Františák a díky němu jsem ty role naopak tvořil hodně střídmě. Vždycky mi říkal, ať se mírním a nejsem takový energizer, jako na jevišti často bývám. Takže jsem většinou jen stál, něco vnitřně prožíval a občas něco řekl (smích). Ale na závěrečném potlesku pak bylo znát, že to asi lidi i tak zasáhlo.

A co tedy výrazný Billy z Chicaga, překvapila vás nominace u něj?

Ano, protože ta nejužší nominace přichází hned další rok, takže úplně moc. Taky jsem si říkal, že i když je to hlavní mužská postava, tak v Chicagu jde hlavně o ty holky (úsměv).

Jak probíhá slavnostní večer předávání Cen Thálie?

Je to vždycky moc krásná a velmi důstojná oslava divadla. Před samotným přenosem probíhá generálka, kdy někdo z nominovaných vyběhne na jeviště a přebere pomyslnou cenu, abychom věděli, kam si máme stoupnout a co se bude dít. U toho je taky vždycky spousta legrace a příležitost popovídat si i s kolegy z jiných divadel. Rivalita nepanuje, aspoň já jsem ji nezažil. Každý si samozřejmě asi vnitřně přeje, aby tu cenu nakonec dostal, ale už jen tam ten večer být a tu oslavu divadla zažít je odměna.

Jezdí s vámi i rodina?

Když jsem dostal první Thálii za Donaha!, manželka Iva byla těhotná a měla týden a půl do porodu, takže se mnou nebyla. Ale při nominacích za Sekala i Kříž u potoka se mnou jela ona i dcera Eliška.

Letos se bohužel Ceny Thálie budou předávat online, takže ani vy, ani Jitka Hlaváčová, nominovaná za Kostelničku v Její pastorkyni, do Zlaté kapličky nevyrazíte…

Opravdu mě mrzí, že to letos neprožijeme naživo. Já už jsem to zažil třikrát, tak je mi to líto mnohem víc kvůli Jitce. Vzhledem k tomu, jak jsou teď nastavené pravidla, ten večer asi ani nebudeme moct strávit my dva spolu. Ale říkali jsme si, že výhodou je, že se budeme moct u těch počítačových monitorů hezky obléct jen od pasu nahoru (smích).