Jednu z nepoetičtějších a také nejkrutějších inscenací posledních let nastudoval J. A. Pitínský ve Slováckém divadle. Těsnohlídkova Liška Bystrouška nyní uhranula i publikum Festivalu evropských regionů v Hradci Králové, který vstupuje do druhé části. Pitínskému se podařilo stvořit básnické podobenství o světě, v němž člověk zůstává krutým vládcem, ale zároveň na svou moc doplácí - i tak mu život mnohdy proteče skrz prsty. Těsnohlídkův příběh přečetl nově a našel v něm další významové roviny. V částečně přepracovaném textu se vrátil i k některým Janáčkovým úpravám. Srovnání s geniální operou je ale vcelku zbytečné: inscenace je legitimním pojetím skladatelovy vize o věčném koloběhu přírody a života. Provokující drzost i něha Pitínský nepřestává diváka citově atakovat. S úžasnou imaginací vymýšlí situace, pohrává si se symboly, stylizací a přitom inscenaci drží pevně v ruce, její čistý styl při takovém rozpětí prostředků místy až udivuje. Liška Bystrouška tu symbolizuje neuchopitelnou touhu, lásku a volnost - právě proto si ji Revírník přivádí domů, kde pokouší každého: jeho syny, kteří začínají objevovat sexualitu, manželku, která větří nebezpečí. Pro každého zosobňuje něco jiného - ocitá se i ve vzpomínkách Faráře a Rechtora. Mladá herečka Jitka Josková Lišce propůjčila dráždivý, pružný půvab, provokující drzost i něhu. Má půvab ženy-dítěte a plavnost šelmy, její "liščí" skřeky, gesta i téměř akrobatické pohyby jsou dojemně bezbranné i útočné, kouzelné je třeba namlouvání se Zlatohřbítkem. Inscenace leží hodně na jejích bedrech, ale stejně tak zazářil celý vesměs mladý soubor. Jeho souhra, temperament a disciplína, s níž plní leckdy miniaturní herecká zadání, jsou obdivuhodné. Z malých etud sálá hravost, jsou humorné i smutné - slípky v nadýchaných bílých krojích poskakují kolem komandujícího kohouta, lesní zvířecí menažerie se hemží a utápí se ve svých směšných usilováních. Půvabná je scéna s Jezevcem, jemuž Liška znectí jeho doupě... Režie spojuje s hlubokou empatií lidský a zvířecí svět jako společenství druhů, které se potřebuje, ale v němž nepoučitelným násilníkem zůstává člověk. Nejlépe tuto ambivalenci vyjadřuje vztah Revírníka (Kamil Pulec) a psa Lapáka (Zdeněk Trčálek). Inscenace ovšem zdaleka není jen něžným obrázkem z myslivny, naopak v souladu se svým podtitulem Příběhy krvemá v sobě živočišnost, pach krve a primitivní hrubé síly. V celém ději je pak přítomná jakási předzvěst tragického vyústění, ať už v postavě dámy v černém, či v napětí, které vibruje s různou frekvencí. Výtečné je i výtvarné pojetí, které propůjčuje inscenaci snovost a rozostřuje kontury obou světů. Interiér Revírníkovy domácnosti je tajemný, až hrůzostrašný, posléze se změní v ohradu, jejíž prkna se zlověstně pohybují. Při závěrečném Revírníkově monologu, kdy svírá mrtvou Lišku, zaznívá smutek nad prchavostí mládí i lásky. A těchto unikavých hodnot se Pitínský dotknul a dílem je zhmotnil na jevišti. ------------------------------ HODNOCENÍ LN ***** Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška Režie a dramatizace: J. A. Pitínský Výprava: Michaela Hořejší Slovácké divadlo Uherské Hradiště na Festivalu evropských regionů 23. 6. 2005