Josef Kubáník: Měls vůbec radost, radost, když ses dozvěděl, že budeš hrát u Roberta v komedii 1+2=6 hlavní roli? Nebo ses tak velkého úkolu bál? Zdeněk Trčálek: Ale jo, potěšilo mě to. Že bych z toho měl být nějak extra radostně odvázaný, to zas ne. Čekal jsem, že dostanu volný turnus a bum ho! Hlavní role. To jsou ty paradoxy divadla. JK: Ale, ale, jen se nerouhej. Co by za to jiní dali, kdyby si mohli zahrát hlavní roli u Bellana, a to ještě v takové komedii. Ale co říkáš na zkoušení? Nejsi unavený? Já strašně! ZT: Já taky. Abych řekl pravdu, tak teď už toho mám tak plné brýle. Končí sezóna a já už jsem dost vyčerpaný… JK: Že ty ses toho fakt bál? ZT: Jo, bál. Bál jsem se toho, že scénář bude mít sto dvacet stran. Má. Že budu mít nejvíc textu. Mám. Pro mě bude úspěch, když ten text narvu do premiéry do hlavy. JK: Moment, moment, nejvíc textu mám já. Víš, jak vypadají mé večery? Přijdu z představení a pak se třeba do jedné hodiny učím. Marně, samozřejmě. ZT: Ano, to všichni při zkouškách sledujeme. JK: Dneska nějak hýříš humorem. Poslouchej, já jsem docela nervózní z toho, že při zkouškách není moc veselo a že nás Robert vůbec nešetří. Že k nám nepřistupuje v rukavičkách a že nám neříká Mistře! Co na to říkáš? ZT: Já už jen tak pobaveně kroutím hlavou. Jestli ty jsi nervózní, tak to máš ještě dobrý. Já už jsem ve stavu zoufalství. Začínají přicházet divadelní sny a to je dost blbé. Něco není v pořádku, nevím no. Robert to je taky kapitola, já už ho raději ani nevnímám. Nějak se nemůžu naladit na jeho frekvenci. Ale to bude dobré, ještě mám pár dnů na to, abych se přeladil. Diváci se nakonec stejně zasmějí. Teda doufám. Je to komedie, ne? Připadám ti na jevišti vtipný? JK: Ne. ZT: No dík. Vždycky podržíš. Tomu se říká kolega. JK: Tak dobře, připadáš mi jako král komiků. Spokojený? Prosím tě, mohl bys mi poradit, jak se rychle naučit text? ZT: Ne. Ty na to prostě nemáš buňky. Já se divím, že se o to do noci, jak říkáš, pokoušíš. Ty se totiž nikdy žádný text nenaučíš. Zajímalo by mě, jak je to možné, s nikým takovým jsem se ještě nesetkal. JK: Děkuji. I negativní reklama je reklama, že? Já jsem taková zvláštní hříčka přírody, víš? My jsme spolu už dlouho nehráli. Těšil ses? A chválit, prosím… ZT: Těším se na to. A moc. S tebou je to vždycky dobrodružství. Když tobě na jevišti vypadne text, divák to stejně nepozná a kdo bude za blbce? Já. JK: Ty naděláš. Vždycky jsme se z toho dostali a diváci opravdu nic nepoznali. Jen jednou mi jedna známá, když jsem nevěděl, co říkat a začal jsem jen rozhazovat rukama, řekla – ten Trčálek nevěděl, co ti odpovědět. Proč si to před představením nezopakuje? ZT: Bože! Milí čtenáři, když je na jevišti Kubáník a tváří se, že mají mluvit kolegové, tak mu nevěřte, on to jen tak suverénně maskuje. JK: Co máš naopak na jevišti při hraní rád? ZT: Mám rád herectví jedné naší kolegyně, ona vždycky potěší, vždycky ukáže něco nového. To mám rád. Jednou jí to řeknu. JK: Počkej, kdo to je? ZT: To víš, já ti to řeknu a ty jí to vyžvaníš. JK: Teď budeš mít dvě manželky. Jaké to je? ZT: Báječné. Proč s něčím takovým už někdo nepřišel. I když na druhou stranu, mít za jednu ženu Terezu Novotnou a za druhou Jitku Joskovou, to není žádný med. JK: Ty jsi opravdu nevděčník. Víš, jaké jim chodí krásné dopisy? Nabídky k sňatku? Kolik bude v hledišti sedět chlapů, co si budou říkat, že by si to s tebou chtěli vyměnit? ZT: Dobrá. Vážení, jestli byste si někdo chtěl zažít na vlastní kůži, jaké to je, když budete mít dvě manželky, tak se za mnou stavte do divadla, já vám o tom něco povím. JK: Nebo přijďte na komedii 1+2=6.