V jednom z rozhovorů jste se k dramaturgii divadla vyjádřil, že pro sestavení dobrého dramaturgického plánu nepotřebujete zvláštní klíč, protože „Osvědčená praxe zkušených a dobrých principálů je, že na experiment tedy na náročný titul si musím vždy vydělat "kasaštykem".” Považujete se spíš za principála než ředitele? Vaše výsledky mluví o tom, že víte, co děláte. Rád stojím na jevišti. Jinak se považuji za principála, který daleko více zná principy fungování divadla. Ředitel je vnímán spíše jako úředník. Jak se vám daří skloubit povinnosti ředitele a režiséra? Je to náročné. Díky mým spolupracovníkům se to ale zvládnout dá. Například paní tajemnice Miloslava Janíková ví, kdy potřebuji klid pro tvůrčí režijní práci, a tudíž mě nezatěžuje úředními záležitostmi. Hovořit se mnou v době zkoušek je zcela tabu. Mohu říci, že za pomoci ostatních se daří zvládat jak funkci uměleckou, tak i ředitelskou. A ještě jedna věc - když jsem na jevišti, tak mi nikdo nesmí říkat pane řediteli. Buď jsem Igor nebo pan režisér. Když děláte jen pana řídícího, tak je to nuda. Jakmile se do mě zahnízdí nějaká inscenace, tak jsme nervózní a doma mi říkají – Tatínek bude režírovat, už jsem nervózní! Jeden ze zlomových okamžiků v režijním procesu je předání inscenace hercům. Můžete prozradit, jaké má v tomto okamžiku režisér pocity? Brzy je začnete prožívat opět, když budete ´opouštět´připravovanou Maryšu… Inscenace nemusí být hotová nikdy. Když je poslední generální zkouška, tak večer mám pocit, že mé IQ je patnáct pod nulou, že jsem úplně prázdný. Člověka to trochu bolí, že už do inscenace nemůže zasáhnout. Ale na své komedie pravidelně chodím a připomínkuji. Myslím si, že inscenace musí držet a může se stále dotvářet.