Pane režisére, Úča musí pryč! je třetí nejhranější inscenací v dějinách Slováckého divadla. Uvědomujete si, jak obrovského úspěchu jste dosáhli, nebo už jste inscenaci „pustil“ a necháváte ji, ať dělá, co umí?

„Myslím, že se to nevylučuje. Je to určitě obrovský úspěch, když se tu bavíme o konkurenci komedií 1+2=6 nebo Rychlých šípů, které se hrály nebo hrají přes deset, respektive dvacet let. Zároveň je ale fér přiznat, že ty reprízy naskakují také díky malému počtu diváků, protože se jich do školní třídy vejde míň než do klasického divadla.“

Když jste komedii zkoušeli, tušili jste, že může mít takový potenciál?

„Přáli jsme si to. Kdybych řekl, že jsem to tušil nebo dokonce věděl, bylo by to příliš namyšlené.“

Ze Slováckého divadla jste se přesunul do Jihlavy, kde působíte jako umělecký šéf. Plánujete přijet si inscenaci ještě někdy zkontrolovat, nebo už jí zcela věříte a víte, že se se životem popere sama?

„Ono je to teď komplikované, protože se do inscenace vrátila moje manželka Kamila a někdo tudíž musí být doma s dětmi, když jede hrát. Ale viděl bych Úču zase jednou moc rád.“