Rozhovor vznikl několik dnů před premiérou ve Slováckém divadle a vyšel v tištěném Deníku v pátek 22. října 2021.

Dane, Jidášem jste se stal v podstatě na začátku kariéry, kdy vás znal jen určitý okruh fanoušků. A najednou přišla taková velká role a popularita. Jaké to období pro vás bylo?

Nejlepší bylo to, že jsem se skoro přes noc stal, řekněme, chlapíkem, se kterým se musí počítat. Takže mi přidali představení, přidali mi gáži, všichni mě plácali. A najednou už jsem nebyl talentovaný, ale etablovaný, což bylo strašně rychlé. Vlastně to bylo skvělé, i když už je to dávno. Ale radost jsem z toho měl.

Zvažoval jste, zda tu roli přijmout?

Já jsem si o tu roli řekl, protože jsem měl dojem, že ti dva kluci, kteří ji v té době hráli, na to, po pravdě řečeno, nestačili pěvecky. A současně jsem věděl, že já nestačím na roli Ježíše, do které jsem byl přijatý na třetí céčkové obsazení. Takže jsem se v podstatě Ježíšovi vyhýbal jak čert kříži a Jidáš mi přišel mnohem zajímavější. Ale fakt to bylo spíš proto, že jsem na to měl font, a taky si myslím, že jsem byl schopný to uinterpretovat.

Opravdu jste měl pocit, že na Ježíš nemáte? Tomáš David a Tomáš Šulaj, kteří teď hrají Ježíše a Jidáše ve Slováckém divadle, říkají, že pěvecky v tom není rozdíl.

Ježíš je vlastně mnohem jednodušší, ale o to vůbec nejde. Když je vám 21 nebo 22 a máte hrát Krista Ježíše našeho Pána, Světlo a Cestu, tak na to musíte mít interpretační zdatnost, která začíná od určitého typu sebevědomí a určitého typu výrazu, který můžeme označit zjednodušeně za herecký, a musíte to uhrát na nějaký typ autority. A já jsem nic z toho neměl. Jsem drobný, velmi neurotický člověk, který ve dvaadvaceti neuměl rozdávat klid a mír. To opravdu nebyla moje schopnost. To, co říkám, mě usvědčuje z toho, že žádný super herec nejsem. Takže pro mě divadlo a muzikál znamenalo, že musím být maximálně autentický. Proto jsem se do toho rozervaného Jidáše hodil daleko víc než do Ježíše, který ví, co dělá. Takže v podstatě o zpívání zase až tak nejde. Taky je důležité, že pro mě byl Ježíš postavený strašně nízko a hrozně klidně. Jidáš je podle mě v mnoha ohledech lepší role, dramatičtější, má víc textu. Ne nadarmo se Jesusovi zjednodušeně říkalo Evangelium podle Jidáše.

Jak se váš Jidáš proměňoval v čase? Přece jen jste s ním strávil hezkých pár let.

Myslím, že toho moc nenaproměňoval. Protože při vší úctě a lásce k vesmíru: na divadle nebo v muzikálu se hraje sedm představení za týden, z čehož čtyři vy a tři někdo jiný. Jste tam v partě třiceti padesáti lidí, kteří se na vás musí spolehnut, tak se tam velmi rychle dostane v dobrém smyslu rutina, se kterou normálně musíte fungovat. Takže je to spíš naopak. Když to teď někde hraju jenom tak jednou dvakrát za rok s kapelou jako připomínku těch časů, kolikrát si říkám, že už bych to zpíval úplně jinak, ale mám to v hlavě tak zažité, že mi to vyjíždí i s technickými chybami, které jsem tam dřív dělal. Samozřejmě že jsem se to v průběhu trošku učil, zpřesňoval některé věci, které se týkaly rytmického posazení jednotlivých veršů a vět nebo intonace. Třeba jsem přišel na to, že nemá smysl na začátku sebevraždy zpívat o oktávu výš, že je dobré začít klidně a o to lepší to bude přechod. Ale jinak se tam toho příliš nestalo, protože si myslím, že to ani není účel. Je to nějaká role a ta by zas toho proměňování moc zažít neměla, protože je to jen sedm dnů v životě nějaké komunity, která, bůh ví, jestli vůbec existovala. (úsměv)

Jak jste pojali vztah Ježíše a Jidáše? Jesus Christ Superstar je oba vykresluje méně jednoznačně, než jak jsou obecně vnímaní, tedy ten dobrý a ten zlý.

My jsme je pojali tak, jací jsme v té době byli. Oba jsme s Kamilem znali film, ve kterém je Ježíš mnohem větší neurotik, než byl Kamil. Ale to vyplývá z povahy. Kamil byl hodný člověk, který má všechny rád, a já jsem byl vynervovaný psychotik, který má pořád nějaké pochybnosti. Dneska se na to dívám trochu jinak. Třeba mně pomohlo vidět film Poslední pokušení Krista, kde Jidáš ve finále Ježíše do jisté míry vyčítavě nutí, aby si nechal svůj bezvadný život od cesty, a když už teda udělal takové kola, ať to dotáhne do konce a upaluje se nechat zavraždit. To se mi docela líbilo, že se to dá brát i za druhý konec. Zároveň bez Jidáše by Ježíš na kříži nevisel. Takže by to bez něj nemělo smysl, pokud si můžu dovolit s těmi lidmi zacházet takovýmto divným způsobem, jako kdyby o ně vůbec nešlo v rámci toho, co znamenají.

Proč jste nepřijal účinkování ve znovuobnoveném Jesusovi v Hudebním divadle Karlín?

Protože jsem to už nechtěl dělat „jen tak“. To by bylo podobné, jako když zjistíte, že jste zrovna osamělá, a tak začnete zase randit se svým úplně bývalým nebo něco v tom smyslu. Já jsem to zvážil, říkal jsem si: Vydělat si peníze, to bych si vydělal. Ale trošku jsem se bál toho, že se mi už nechce dělat divadlo. Navíc ještě v kukátkovém divadle, v Karlíně. Měl jsem kapelu, psal jsem nové písničky, byli jsme zrovna rozjetí ve vlastní tvorbě. A najednou jsem si uvědomil, že jsme Jesuse žili jako punk v 90. letech a dělat ho na přelomu tisíciletí jako nějaké ucucané baroko, to už se mi fakt nechtělo. Takže z lásky k svému mládí a učednickým letům jsem se toho vzdal s tím, že už mi to nepatří. Že jsem maximálně nastavil referenční bod nebo laťku, tak ať si to teď zkusí někdo jiný, třeba nějaký divadelník.

Je to 50 let, co na Broadwayi proběhla světová premiéra Jesuse. Jak si vy osobně vysvětlujete, že ten muzikál stále oslovuje další generace lidí po celém světě i v různých zemích a kulturách?

Musíte to vzít tak, že Jesus Christ Superstar je strašná dobovka. Je to tak dokonale šedesátková věc, hipísácká, relativistická, levičácká, dlouhovlasá! Krásně patří k věci, jak v něm kněží prezentují systém, proti kterému se musí bojovat. Je to takový mladý, bojovný kus revolty a buřičství proti establishmentu, celé se to prezentuje tak, že přichází nová filozofie, která rozbije staré, hnusné a ošklivé pořádky, a to se teď, mám dojem, zase nosí. A taky si myslím, že je to zkrátka celé dobře napsané; akorát dlouhé, uchopitelné, dobrý počin z dramaturgického hlediska. Někdo třeba řekne: Jo, ta muzika je taková a maková a všichni tam ječí a je to strašný bigbít. Ale o to vlastně nejde. Jde o to, že to je hit. Z toho je jasné, že to musí být trošku ploché, ale zároveň to opravdu není prázdné. Zkrátka se to normálně povedlo, tak jako se povedly některé bondovky a jiné se nepovedly a nikdo přesně neví proč.

Režisér Dodo Gombár ve Slováckém divadle na zahajovací zkoušce Jesuse řekl, že je to divadelní osmitisícovka. Souhlasíte s ním?

Tohle jsou ledy, na které si nemůžu dovolit vstoupit, aniž bych měl strach, že to se mnou křupne. Já divadlu nerozumím vůbec, takže to nemám s čím srovnávat. Jasně, je tam hodně lidí, musí to mít výpravu, jde o to, aby to bylo vidět, aby to nebylo nudný, není to nic minimalistického. Takže nechť to tak je, ale osobně tomu opravdicky nerozumím, protože nejsem divadelník, režisér, scénograf. To jsou věci, se kterými jsem se nepotkal.

Dal byste divadelníkům ve Slováckém divadle nějakou radu, poslal vzkaz?

Radu asi ani ne, to bych musel přímo s nimi mluvit a říkal bych „Karle, prosím tě, nedělej tam ten vysoký tón takhle, musíš seshora“ nebo nějaké podobné technické blbosti. Ale jinak bych jim spíš normálně popřál, ať žijí tou skvělou hipísáckou aurou, kterou Jesus Christ Superstar má. Ať se stane jejich věcí, ať tomu dílu věří, ať s ním chodí spát a ať s ním ráno vstávají. Ať jím žijí, ať ho rozdávají a ať je nepřestane trýznit a zajímat a těšit. A ať jejich Jesuse samozřejmě vidí co nejvíc lidí a ať má smysl to celé dělat.

Autorka rozhovoru: Petra Kučerová