Jako choreografka je spjatá např. s jednou z prvních porevolučních velkých muzikálových produkcí Les Misérables v Divadle na Vinohradech (1992), od devadesátých let 20. století se orientuje převážně na činohru: jako režisérka, respektive umělecká šéfka, měla možnost dlouhodobě ovlivnit tvář Městského divadla Zlín (1992-1999, např. inscenace Probouzení, Agnus Dei, Júdit – ve které získala představitelka titulní role Helena Čermáková prestižní cenu Thálie) a Západočeského divadla v Chebu (2000-2005, Zkrocení zlé ženy, Pygmalion, Smutek sluší Elektře, Trójanky a další). Významné jsou i její pohostinské režie napříč celou republikou: slavná inscenace Tramvaje do stanice Touha v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde do role Blanche obsadila herce Milana Kačmarčíka, Medeia v Divadle F. X. Šaldy Liberec, Nebezpečné vztahy a Věc Makropulos v Klicperově divadle Hradec Králové, Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství v Městském divadle Most a další. Podle svých slov považuje při inscenování textu za nejpodstatnější práci s herci a dobrý příběh kvalitního autora. Ve Slováckém divadle, kde bude rodačka z Karlových Varů, žijící v současné době v Praze, pracovat poprvé, nastuduje příběh vskutku výsostně divadelní: čtyři herci zde v mnoha rolích ztvární na třicet postav napínavého, ale i komicky hravého špionážního příběhu s názvem 39 stupňů.

Věro, jaká byla tvá cesta k divadlu? Co tě k němu zlákalo?
Moje cesta k divadlu byla přímá: zavinil to konkurz vypsaný v novinách. Bylo to jakési východisko z tehdejší situace... ostatní pak přišlo samo - tak, jak mělo. Když jsem se dozvěděla, že studovat balet na pražské konzervatoři nebudu, protože moje kořeny nejsou ty, které by si tam tehdy chtěli zasadit, rozhodla jsem se, že je přece jen nenechám uschnout a udělala jsem ve svých patnácti letech konkurz do teplického baletu, a poprvé tak vkročila na profesionální jeviště. Divadlo mě dokonale okouzlilo... Vnímala jsem. Měla jsem zájem o divadlo jako takové. Co se týká tance, poznala jsem kromě klasiky i ostatní taneční techniky. V té době tam bylo dost lidí, kteří uměli a mohli, přestože jinde nesměli. V devatenácti jsem udělala konkurz na sóla do baletu Hudebního divadla Karlín. Byla jsem mladá a rozmarná a nezdálo se mi to „to pravé“, tak jsem se rozmyslela a přijala angažmá v plzeňském baletu, vrátila se zpět ke „sněhobílé klasice“. Věnovala jsem se také zpěvu, dojížděla na hodiny do Prahy k paní profesorce Miluši Dvořákové. To se mi pak hodilo v Brně, kde jsem byla později v angažmá jako tanečnice a kde jsem vystudovala dálkově operní zpěv na brněnské konzervatoři u Něvy Megové. V té době už jsem režírovala a choreografovala muzikály i činohru v Redutě a Večerním Brně. Hned po revoluci jsem začala studovat choreografii u Pavla Šmoka. Pak přišla nabídka k choreografii Bídníků, to jsem byla studentkou druhého ročníku HAMU. Zabalila jsem tancování a definitivně se octla na druhé straně. Na prkna už jsem nevylezla. Studium jsem nedokončila a zběhla k činohře. Můj duch už byl jinde, i když stále u divadla. V roce 1992 jsem přijala angažmá jako režisérka a choreografka ve zlínském divadle. Od té doby se zabývám především činohrou.

Tramvaj do stanice touha,                       Věc Makropulos, Klicperovo divadlo
Národní divadlo moravskoslezské             Hradec Králové, Kamila Sedlářová
Ostrava, Milan Kačmarčik jako Blanche:     v roli Emilie:                                                  
    

Máš za sebou už hezkou řádku inscenací v řadě českých divadel. Jaká témata a jaký divadelní prostor jsou ti nejbližší?
Divadelních prostorů jsem vyzkoušela hodně. Velká i obrovská jeviště, menší scény, studiové prostory, ateliéry, kukátka, arény, plenéry, i na voru a ve vězení jsme hráli. Možná je jedno, kde se divadlo hraje. Víš, ono herci může být vidět do očí i z velké dálky a naopak se někdy stane, že přestože sedíš blízko - oči nevidíš. Když herec ví, co říká, komu a proč to říká, tak pak je mně s ním dobře, stejně tak jako divákům. To samé platí o hrách. Když je hra bohatá duší, není třeba velkých gest. A slova? - Někdy i jeden pohled řekne všechno. A žánr? - Na tom mi zas až tak nezáleží. Mám ráda dobře napsané hry obsazené dobrými herci. - Takové divadlo je mi nejbližší.

Elling a Kjell Bjarne aneb
Chvála bláznovství,
Městskě divadlo Most,
Radim Madeja a Jiří Kraus,
někdejší člen souboru
Slováckého divadla:
 

Na Slovácku režíruješ poprvé, jak se tady cítíš? 
Ivo, moc pěkně se tu cítím. Já vím, že se sluší, aby hostující režisér pěkně mluvil o hercích, hlavně do tisku - ale tak to není. Nekecám. Jsem u vás poprvé a vstupuji do nepoznané vody. K takovému kroku člověk potřebuje klidnou mysl i duši plnou odhodlání... Pracuji u vás v malém hereckém kolektivu, ale viděla jsem už dost představení, abych mohla říct, jak na mě působí celý soubor. Pochopila jsem, proč máte na každém představení plné hlediště, a proč vám diváci děkují. Protože přijímají vaši lásku. Mám pro to jednoduchou definici. Energie = Láska. Diváci vás milují, protože slyší tepat živé srdce vašeho souboru.

V souvislosti s 39 stupni padají výrazy jako „špionážní román“, „detektivka“, „thriller“ apod. Čteš ráda tuhle, řekněme, „napínavou“ literaturu?
Jako malá holka jsem četla detektivky, asi proto mám ráda na divadle napětí a tajemství. To by ovšem mělo být kořením každého divadelního žánru.

Příběh, který režíruješ, komicky zobrazuje úprk nevinného muže takřka z dobrodružství do dobrodružství. Je tam také láska ke krásné ženě - jaký to bude vlastně žánr?
Hra 39 stupňů, ve které čtyři herci - Klára Vojtková, Tomáš Šulaj, David Vaculík a Jan Horák - ztvárňují 30 postav, není plochá. Dá se u ní pobavit i bezbolestně přemýšlet. Je to tak trochu detektivka a hlavně komedie, která má příběh, myšlenku, humor a spád.

Zmínění herci při zkoušení inscenace
39 stupňů - foto Jan Karásek:


Ke své režijní koncepci přidáváš pozoruhodnou výtvarnou inspiraci - holandského surrealistu René Magritta. Posune to někam náš příběh?
Při čtení textu jsem se inspirovala jeho obrazy. Vypadají nevinně, ale když se na ně dobře podíváš, mají vždy hluboký příběh a přesah. Magritte je něžný, neprosazuje své deprese, naopak je neuvěřitelně vtipný, je to surrealista humorista, maluje sny a tak trochu čaruje. My budeme, doufám, také takoví. To bych si moc přála...

39 stupňů, zkouška - David Vaculík,
Jan Horák - foto Jan Karásek:


39 stupňů bude ale především herecké divadlo. Jak se ti zkouší s herci Slováckého divadla? Máš nějakou speciální režijní metodu, nějaký „fígl“ na hereckou práci?
Zkoušíme pěkně, myslím, že nás naše hra baví. A můj fígl? - Když jdu zkoušet, nemám narýsované herecké aranžmá. To ale neznamená, že jdu na zkoušku nepřipravená a chystám se „vařit z vody“. Nepodvádím, vím dost přesně, co chci. Postavit se před herce jako idiot a něco předstírat, to by mě nebavilo. To mně přijde jako hrozná otrava a ostuda... Jsem ochotná přijmout i jiný názor, když je lepší než ten, se kterým jsem přišla. Jsem ráda, když herci přemýšlí, k „loutkovému“ divadlu mě to nikdy netáhlo. Divadlo je přece taky báječná zábava, zejména když se člověk nebere zase tak moc vážně a když ví, co říct. Zrovna tak pohyb musí vycházet zevnitř. Gesto pro mě představuje další větu. Ve výsledku mám radost z toho, když herci tomu, co dělají, věří. Pokud je to představení „jejich“, zachová si svou podobu i na sté repríze, když ne, končí veškerá snaha tou třetí. Tenhle zákon platí! Může si divadlo hrát jakkoliv na velké umění, nemá-li obsah, kontura usychá.

39 stupňů, zkouška - Tomáš Šulaj,
Klára Vojtková - foto Jan Karásek:


Co do tvůrčího procesu přinesla spolupráce se známým klaunem Bilbem (Jiřím Reidingerem)?
Za prvé: vzpomínky na mládí. Kdysi jsem v rámci svých toulek za pohybovými technikami začala studovat pantomimu u Jiřího Kaftana. Tam jsme se s Jiřím Bilbem Reidingerem potkali. Skutečně jen potkali, opustila jsem Jiřího Kaftana i pantomimu a šla jinou cestou a Bilbo se vydal za dobrodružstvím po světě s cirkusem. Za druhé: to podstatnější, Bilbo přináší do hry nejen pár pohybových triků a fíglů, ale hlavně ctí divadlo, i pro něj vychází pohyb zevnitř a gesto představuje další větu... Je to radost. Bezva spolupráce s fajn člověkem.

Věra Herajtová, Jiří Bilbo Reidinger
a naší čtyři herci - foto Jan Karásek:


Povolání režisérky je jistě nesmírně náročné. Kde a jak čerpáš nové podněty, inspiraci pro svou práci? A jak relaxuješ? 
Relaxuji doma se svou rodinou jako většina zaměstnaných žen, při úklidu a vaření. Na meditaci mi nezbývá čas, na uklizečku peníze. Vyhovuje mi a inspiruje mě žít obyčejný život... Při čtení textu nebo inscenování dramatu zjistím, že totéž se většinou odehrává vedle mě, někdy i docela blízko, někdy ve mně. Snad je to tím, že jsem v určitém čase k určitým věcem vnímavější. Žiji  přítomností - nemyslím pozpátku. Všechno proudí, teče. Věci prostě přicházejí…

Lze vyjádřit, co ti divadlo dává dnes nebo co ti stále dává, a nebo naopak, jestli něco i bere? 
Divadlo mně dalo hodně. Přežila jsem a pořád ještě žiju... A baví mě to! Bere mně přátele. Čím víc jich mám, tím míň času mi na ně zbývá.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů nejen při našich 39 stupních, ale i na dalších tvých divadelních cestách.

Připravila Iva Šulajová