3. 7. 2013
Myslíte, že divadelní prázdniny jsou pro herce pouze odpočinkem? Částečně je to pravda. Je třeba ale také říci, že tento čas herci využívají ke všemu, co v běhu sezóny nemají šanci stihnout: například oženit se či vdát, navštívit rodinu po celé republice, opravit, zateplit či jinak investovat do svého obydlí nebo také naplánovat nutnou operaci, opravdu doléčit nemoci, zranění a rány, na což během hraní a zkoušení nebyl čas. A také oslavit narozeniny! Kdo je má v prosinci asi těžko bude čekat na prázdniny, ale kdo je narozen v v letních měsících, ten si může oslavu opravdu užít. A právě na konci letošní divadelní sezóny či vlastně již po jejím skončení, dnes a zítra, slaví dva dlouholetí zaměstnanci Slováckého divadla svá jubilea – Naďa Slachová a Božek Tomíček!
„Moji rodiče měli odjakživa předplatné do Slováckého divadla. Sedávali v první řadě na balkóně, na sedadlech číslo pět a šest. A já někdy chodila také – střídavě s maminkou nebo s tatínkem. Dopoledne jsme chodili se školou, protože školy vždycky chodily na pohádky. A jak jsem dorůstala, tak se nám líbili herci. To bylo na gymplu…,“ popisuje Ing. Naďa Slachová své první zkušenosti s divadlem. V dřívějším rozhovoru, který s ní vedl Libor Vodička také přibližuje, jak do Slováckého divadla nastoupila jako pracovnice obchodního oddělení: „Hledala jsem zaměstnání, byly s tím docela problémy, půl roku jsem byla doma a pak jsem jednoho dne dostala nabídku na záskok do Slováckého divadla, do programového oddělení, kterému se tehdy říkalo obchodní. Domluvili jsme se původně na pár měsících, než si něco najdu – a dnes je z toho skoro dvacet jedna let. Začala jsem tedy na tom obchodním oddělení a pak po deseti letech jsem se stala zástupkyní ředitele – manažerkou divadla.“ Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE…
S Božkem Tomíčkem přineseme rozhovor zítra... Narodil se ve stejný den jako italský revolucionář Giuseppe Garibaldi nebo český režisér, herec a scenárista Oldřich Lipský, to znamená v den, kdy Američané v USA slaví Den nezávislosti... Ať chtěl nebo nechtěl, k divadlu mu dali přičuchnout jeho rodiče – ochotníci. Protože se ho nikdo neptal, nebylo mu to zrovna po chuti a díval se na všechny divadelní blázny skrz prsty. Ale nakonec se také nechal lapit. Po studiích na JAMU v Brně přijal první angažmá v Praze, v Divadle Jiřího Wolkera, poté přišlo jeho první (tříleté) období v divadle Slováckém. Delší dobu pobýval i v Severomoravském divadle Šumperk, na jednu sezónu se opět objevil ve Slováckém nebo i v Hradci Králové a od roku 1989 do roku 2005, čili 16 let, se s ním setkávali diváci opět na Slovácku. Sám říká, že se vrátil do kraje, kam patří. Za všechny role zmiňme alespoň Žida Abrama Beera v Nikolu Šuhajovi, Montfleuryho v Cyranovi de Bergerac, Doktora Vlacha v Saturninovi, Hospodského v Portugálii, Petra Nikolajeviče Sorina v Čechovově Rackovi, nadlesního Bruno Eisenkulku v Na tý louce zelený, generálovu matku Madame de la Petardiere ve Svačince generálů, úředníka Ivo Kalouse ve Vyrozumění a samozřejmě jeho Pejska (Petra) ve hře o jednom letitém manželství O pejskovi a mačičke, kterou se se Slováckým divadlem loučil. Ale ne na dlouho. Stále bydlí nedaleko a občas zajde na pár slov a pár vtipů.
Jeden i druhý „drželi basu“ se Slováckým divadlem v dobrém i zlém více než dvacet let. A za to jim patří veliký dík!
VŠICHNI ZE SRDCE PŘEJEME NADĚ A BOŽKOVI VŠECHNO NEJLEPŠÍ!!