Špalíček veršů je krásná výpravná pohádka. Zajímalo by mě, jakým způsobem vznikala scéna a kostýmy, a kde jste čerpaly inspiraci?

Markéta Šlejmarová: Děkuji, jsem velmi ráda, že se Vám pohádka líbí. S paní Zojkou máme takový specifický způsob spolupráce. Vždycky se sejdeme třeba i půl roku dopředu nad námětem u kafíčka a máme velmi intenzivní několikahodinové brainstormingy. Ona mě seznámí se svou ideou a pak si říkáme různé příběhy, myšlenky a přihazujeme nápady. Ve většině případů to asi po hodině nevydržím, vytáhnu si skicák a už si tam črtám a zaznamenávám. Samozřejmě se pak scházíme dál, vyměňujeme si různé knihy a inspirace (hudbu, obrázky, videa). Potom když dostanu do ruky text, mám už jakousi představu, ale po přečtení samotného scénáře mi opět naskakují další nové a nové nápady, které si do textu vpisuji nebo přímo kreslím. S paní Zojkou nad poznámkami trávíme odpoledne a večery a sdělujeme si svoje představy o prostředích, pocity z možných světelných atmosfér a také specifikaci postav a jejich různých variant kostýmů. Všechno vzniká díky poctivé přípravě, vytříděním jednotlivých nápadů, návrhů scény i kostýmů. Paní režisérka nám v případě Špalíčku dala velmi volnou ruku. S kolegyní Juliánou Kvíčalovou jsme od začátku věděly, že chceme z Květušky udělat takovou milou, křehkou ale zároveň trošku nebojácnou holčičku, která má svůj domeček ve stanu a zažívá různá dobrodružství. Přišlo nám kouzelné, když jsme se rozvzpomněly na své dětství, na to, jak jsme si jako malé stavěly různé domečky po domě anebo i venku na zahradě, kam jsme si natahaly plyšáky, zalezly tam v noci s baterkou, četly rozličné příběhy a přitom se na látkové stěně stanu odehrávalo stínové divadlo s různými bubáky. Toto a další jiné vzpomínky na dětství byly nemalou inspirací. Zároveň jsme se držely tří hlavních prostředí - domeček, zahrádka, les. Chtěly jsme udělat pohádku, která začne právě ze stínového dětského loutkového divadýlka pomocí meotaru a postupně expanduje až pojme celou scénu. Na jevišti byly důležitým prvkem pohyblivé kulisy kopců, které v první scéně udělají to kouzlo, že se pohybují samy (děkuji technikům, kteří umí s těmito kolosy tak půvabně baletit), je za nimi ukrytý stan, který se najednou objeví, zároveň jsme měli v plánu využít je jako nosnou plochu pro jednotlivé projekce. Projekce jsme si dělaly sami, malováním a nebo dotáčením pomocí techniky green screen. Když jsme hledaly místo, kde budeme natáčet např. pochodující a levitující skřítky, hradišťská Zuška neváhala a poskytla nám prostory určené pro výuku nových médií a spolu s nimi i příslušné vybavení, za což velmi děkujeme.
Inspirací ke kostýmům vypravěčů byl samotný František Hrubín a různé variace na jeho osobu. Babice Zimice pak byla velký oříšek, měla působit v některých scénách nadmutě jako duchna plná sněhu a v jiných měla být slaboučká a vyzáblá. Vzniklo několik variant, ale nakonec zvítězila ta, kterou můžete vidět v pohádce. Jožka Kubáník má na sobě halenu, pod kterou má vycpaný hrb a přes to všechno je ušit ohromný plášť z padákoviny. Tato látka má ty vlastnosti, že se dobře nese, když tam s ní babice panovačně pochoduje, dobře chytá vítr a krásně poletuje, dá se zmačkat do minimálního objemu a i rozprostřít do velkých ploch, také na sobě krásně nese projekce. Měla jsem trošku obavy, jestli nás Jožka nechá mu dát paruku a nalepovací ježibabí nos (protože on je proslulý tím, že nesnáší cokoliv nalepeného na obličeji), ale byl ohromný, nechal nás ať ho přetransforumujeme do babice Zimice se vším všudy, protože přece: "Bez správného záporáka není pohádka pohádkou, néé?".

Juliána Kvíčalová: Už od samého počátku pro nás bylo podstatné vytvořit takovou scénu, která bude pro děti výpravná a plná kouzelných překvapení. Už od počátečních návrhů jsme počítaly s využitím projekcí, které jsme potřebovaly do inscenace co nejšetrněji zakomponovat. Umožňovaly nám velmi jednoduché řešení atmosférických i dějových změn. Vedle nich pro nás byla rozhodující i funkčnost scény, která měla poskytnout jistou variabilitu – ve stavbě mizanscén a pohybu jednotlivých objektů. Před zraky dětí se tak scéna stává mobilní, proměňuje se a roste. Inscenace je tak svým způsobem neustále v pohybu, a tím umožňuje rozehrávání nových situací. Před zraky dětí se tak neustále něco rozžívá a děti jsou do děje mnohem více vtahovány. Výtvarné řešení kostýmů se pak v tomto případě odvíjelo od scénografické koncepce. Zatímco prozářená, barevná Květuška musela kontrastovat s chladnou a zlou babicí Zimicí, tak role vypravěčů/hudebníků pro nás představovala samotného autora Františka Hrubína. Jakoby se sešli náhodní umělci, spisovatelé, Františci Hrubínové a spoluutvářeli příběh celé inscenace a stali se tak jeho průvodci na pozadí celého děje. U kostýmů jsme se snažily o jistou stylizaci, jednoduchost a výraznou barevnost, která by měla korespondovat s okolním prostředím, v němž se postavy pohybují. Inspirací byla samozřejmě samotná textová předloha Františka Hrubína. Zároveň jsme se ale snažily nepřejímat výtvarné pojetí ilustrací Jiřího Trnky, které je tolik  příznačné pro Hrubínovu tvorbu. Chtěly jsme vytvořit něco originálního a hravého. A upřímně doufám, že se nám to podařilo.

Bylo něco, s čím jste se při práci potýkaly a co vás naopak nejvíc bavilo?

Markéta Šlejmarová: No asi největší problém nastal, když byli všichni v dílnách nemocní a vyšťavení z předchozího představení a tak se celá výroba kulis a rekvizit stopla na celý jeden týden. Ale naštěstí na to kluci pak rychle naskočili, vyrobili nám krásnou scénu a zahrádku s květinami a všechno se stihlo. Byl to trošku stres, když rekvizity na scénu ke zkoušení přicházely později než měly, ale herci byli trpěliví a hlavně jsou to profíci, takže se se scénou sžili velmi rychle. Další problém nastal při nahrávání animací a zkorigování se světly. To jsme pak seděli v divadle s Kamilem Nevřivou třeba i do půlnoci a svítili jsme a střihali videa a upravovali časy. Ale, i když to bylo mnohdy náročné, musím říct, že mě to nesmírně bavilo. Inspirovali jsme se navzájem a vytvořili jsme mnohdy zajímavé kombinace a vizuálně čisté obrazy. Nejvíc mě bavilo vyrábět loutky a dívat se, jak postupně ožívají. Také mě velmi bavily rošťácké kostýmy skřítků, babice Zimice, animace a reakce dětí na ně. Ale musím říct, že celé představení jsem si ohromně užívala, byla to krásná spolupráce!

Juliána Kvíčalová: Podstatnou součástí inscenace je i užití loutek, které jsme si samy vyráběly. Právě jejich výroba pro nás byla velkou výzvou, protože já i Markéta jsme se s takovým zadáním setkaly poprvé. Ale zdá se mi, že se jejich realizace, pro nás v mnohém obtížná, v představení zúročila. To samé platí i o animacích.  S tím je spjatá asi i má odpověď na Vaši otázku. V tom momentě, kdy bylo dokončeno námi navržené výtvarné řešení – od scény, přes kostýmy, světla, loutky, animace nebo hudbu –, pro nás všechno splynulo v kompaktní inscenaci a z toho se radujeme. A právě reakce dětí jsou nám tou nejlepší odezvou.

Jak vzpomínáte na práci s hereckým souborem Slováckého divadla a režisérkou Zojou Mikotovou?

Markéta Šlejmarová: Jelikož jsem Hradišťačka, tak jsem se se spoustou herců znala minimálně od vidění nebo z různých kulturních akcí, ale hlavně jsem je mnohokrát viděla hrát, takže jsem věděla jaké mají zhruba herecké rozsahy, což občas pomáhá při črtání scén, postav a kostýmů. Při zkouškách byli všichni skvělí, přihazovali nespočetněkrát vlastní nápady a vtípky, což mě ohromně bavilo. Přišlo mi báječné, jak na sebe herci slyší a jak jsou i při zpěvu hlasově krásně sladění. Mimochodem některé písně si zpívám ještě doteď (směje se). Na Slováckém divadle je obdivuhodné to, že tam hrají opravdu všichni. Velmi mě překvapilo s jakým citem a něžností umí paní rekvizitářka Jitka Janečková vodit loutky. S paní Zojkou mám to štěstí spolupracovat již potřetí a jsem strašně šťastná, že nás kdysi před pár lety dal scénograf Jan Štěpánek dohromady. Mohu se podílet naprosto na všech složkách představení. Navzájem se podržíme, když je jedna z nás nejistá nebo unavená. Paní Zojka ačkoliv vypadá (a většinou se i chová) jako křehká víla, umí být i ráznou ženou, která umí z člověka vydolovat to nejlepší a nutí ho se neustále zlepšovat. Zcela výjimečně na sebe štěkáme a mračíme se, ale když zkouška skončí, tak vím, že to všechno bylo jen v pracovním zápalu a klidně pak jdeme společně na decku vína nebo dortík. Se Zojkou Mikotovou není práce na představení prací, ale spíš takovým krásným, intenzivním a inspirujícím workshopem.

Juliána Kvíčalová:  Spolupráce nejen s hereckým souborem, ale i s celým divadlem byla velmi příjemná. Všichni herci přijali s velkou trpělivostí, že tvar vznikající inscenace se postupně razantně vyvíjel a měnil. A pokud jde o spolupráce s paní režisérkou Zojou Mikotou, tak to je pro mě velmi radostná záležitost. Pokaždé, kdy jsem měla možnost s paní Mikotovou spolupracovat, to pro mě byla velká zkušenost. Je otevřená všem nápadům a dbá na výraznou vizualitu svých inscenací, což je pro mou práci podstatné. Skutečně si cením toho, že mě s mou kolegyní Markétou ke Květušce přizvala a budu se těšit na další spolupráci.

Blanka Šmejdovcová