Lukáši, jak jste se dozvěděl o tom, že Slovácké divadlo získalo i v letošním roce nominace na Ceny Thálie?

Vzhledem k tomu, že nominace na Ceny Thálie se poměrně dlouho tají, tak není náhodou, že jsem se o nominacích dozvěděl od své tajemnice. Což je naprosto v pořádku, neboť kdybych si mohl vybrat osobu, která by mě o takové informaci měla zpravit, vyžádal bych si ji - Marcelu Trčálkovou. 

Předloni jste tři nominace pro Slovácké divadlo oslavil třemi panáky slivovice. Jakou formu oslav jste zvolil letos? 

Letos oslavuji vlastní veselkou (úsměv). 

Nejužší nominace pro Toma Šulaje, širší pro Toma Davida a jako bonus nejužší pro hostující Kristýnu Daňhelovou. Co to z vašeho pohledu vypovídá o kvalitě divadla, co to pro divadlo znamená?

Zjevně dobrý oddíl (smích). Ale bez legrace - velmi mi záleží na tom, aby adresa Slováckého divadla byla spojována s těmi nejvýraznějšími talenty napříč generacemi. A pokud na zavolání ze Slováckého slyší tito umělci, nepochybně to znamená, že lidi, kteří tady dělají divadlo, dělají jej dobře, inspirativně a respektuhodně. 

Jít coby nemuzikálová scéna do inscenování díla typu JCHS chtělo i od vedení Slováckého divadla pořádnou dávku odvahy. Asi můžeme konstatovat, že risk se vyplatil?

Jednoznačně, i když přiznávám, že zprvu se mi to jevilo jako šílenství. Vlastně šlo o jedno z mých prvních rozhodnutí v šéfovské pozici, zda tuto vizi umožním realizovat. Nastupoval jsem tehdy do funkce uměleckého šéfa a na našem Facebooku se zrovna objevila zpráva o tomto projektu. Ani vám nebudu popisovat, jakému posměchu jsem okamžitě čelil ze strany kolegů z jiných divadel. Brali to jako nesoudnost. Vždyť na to nemáte zpěváky! Nakonec se mi za to všichni do jednoho omluvili. Tým režiséra Doda Gombára totiž z této mírné nehoráznosti vykřesal malý zázrak, svátek na zemi.