„V pětašedesátém jsem nastoupil na JAMU a byl jsem ubytován v „jamácké“ koleji. Život studentský – život veselý ... Snad po třech dnech se objevil študák z druhého ročníku a s mírně ostravským dialektem pronesl : ´Zobaci, kdo umi hrat mariaš?´ Já ho uměl a tak jsem se poznal s Jirkou. Další dva roky jsme spolu bydleli na jednom pokoji a nebylo to tím mariášem. Byly to společné zájmy – divadlem počínaje a tenisem konče. Vzniklo nezávazné přátelství, které nám vydrželo třiačtyřicet let. Dvakrát jsme se potkali ve společném angažmá. Jednou byl Jiří mým šéfem, podruhé se karty obrátily a šéfoval jsem já. Nikdy však ani jedna strana nezneužila přátelského vztahu. Kromě tenisu. Tam jsme neznali bratra. Oba dva jsme v divadle na sebe dokázali slyšet. Oba dva jsme vystudovali herectví. Když odcházel do důchodu, zdraví měl již značně podlomené, podal mi ruku a špitl do ucha : ´Jsi dobrý režisér i ředitel, já byl lepší herec. A zase je to plichta jako s tím našim tenisem.´ Takže ten tie-break si zahrajeme až tam nahoře ...“