S režisérem Jakubem Macečkem se znáte dlouhou dobu. Řekněte mi o něm něco.
Jsme kamarádi, bydlíme v Ostravě kousek od sebe, tak na něj můžu říct víc, než na neznámé režiséry. Především - na počátku jeho divadelní kariéry vůbec nechtěl být režisérem, ale hercem. Studoval herectví v ročníku s mými dnešními kolegy Tomášem Šulajem a Ažkou Kynclovou.

Jaký byl herec?
(dlouhý smích) Jak bych to řekl? Byl svérázný. To byste jej musel při hraní vidět. Vládl zcela osobitým herectvím. Ale na druhou stranu nemohl za to, že jej režiséři tak obsazovali. Zkrátka už na počátku kariéry trpěl zaškatulkováním a místo toho, aby se to snažil změnit, se rozhodl pro studium režie.

Chcete tím naznačit, že jako režisér je úspěšnější?
Režisér je výborný. Ale zrovna nedávno mi říkal, že když vidí, s jakou chutí tady u nás divadlo hrajeme, že by si hned zahrál. Ale že ví, že jej nikdo neobsadí. Bylo mi ho trochu líto. Třeba se nějaká role najde.

Říkáte, že je výborný režisér, mohl byste být konkrétnější?
Má cit pro žánr, pouští se jen do věcí, které jej samotného něčím fascinují, čímž pak strhne i diváky a umí se obklopit vynikajícími spolupracovníky. Třeba skladatel David Smečka - to je naprosté hudební zjevení. Však taky za hudbu k jiné Macečkově hře dostal cenu Alfréda Radoka. Ti dva se nádherně doplňují, slyší na sebe, přesně vědí, jak se navzájem inspirovat. Když jsem slyšel hudbu, kterou David napsal k naší inscenaci, tak mi běhal mráz po zádech. A pak si Jakub Maceček umí vybrat i výborné herce. (smích)

Zastavme se u skladatele Davida Smečky. Slyšel jsem o něm, že je přísný, že důrazně vyžaduje, aby herci zpívali přesně to, co jim napíše a nic si neupravovali.
Ale mně přijde úplně normální, že si stojí za svým a že chce, ať to zpíváme tak, jak to napsal. Vždyť je autor. Na druhou stranu je také herec a ví, jaké to je zpívat na jevišti na živo těžké věci. Ještě se nestalo, že by ve studiu, nebo při zkoušce na herce volal, ať to zazpívají o kvintu výš, nebo podobné naschvály, které někteří skladatelé říkávají. Vím ale, že je přísný na zvukaře a že s nimi tráví hodně času. Skladatel David Smečka je zkrátka pro naši novou inscenaci velmi důležitý a myslím, že z té hudby kdekomu spadne brada, jak je vynikající.

Co diváky kromě hudby tedy čeká?
Příběh o Francoisu Villonovi od jeho narození, přes nejrůznější životní překážky, až po poslední okamžiky jeho života. Byla to velmi zajímavá osobnost a je dobře, že se na něj nezapomíná. Navíc u nás to bude i tak trochu detektivka, protože budeme pronikat do tajemného pařížského společenství.

To jste si o tématu musel i hodně přečíst, že?
Přiznám se, že Villonovy verše jsem doposud neznal. Potřeboval jsem se dovzdělat, půjčil jsem si proto různé knížky, například Loukotkové Navzdory básník zpívá, ale když jsme začali zkoušet, tak jsem zjistil, kolik textu ve hře mám, tak nemám na Loukotkovou a její 400 stránkovou knížku čas. Premiéra je za dveřmi.

Někteří se ne a ne naučit do školy jednu básničku, vy teď musíte v relativně krátké době dostat do hlavy velkou část Villonovy tvorby.
Ano hudební čísla jsou totiž zhudebněné básníkovy verše.

Prozradíte, jak se učíte text?
Nejlíp mi to jde v noci. Přijdu po představení domů někdy okolo jedenácté a třeba do dvou sedím nad textem. Pitomé je, že ráno máme od devíti zkoušku a potřebuji se taky trochu vyspat. Nevím, čím to je, ale v noci mi jde učení snáz. Vzpomínám si, že už dřív jsem se nejvíc naučil, když bylo kolem mě šero. Stávalo se mi, že jsem si musel odpoledne zatáhnout rolety a rozsvítit lampičku, abych měl pocit, že je noc.

Celé představení tedy bude stát a padat s vámi?
To ani neříkejte, ta odpovědnost je velká. Ale je to tak. Na začátku vyjdu na jeviště a na konci z něj sejdu. Hra je napsaná jako mozaika, jednotlivé části Villonova života na sebe nenavazují chronologicky, takže když se blíží další scéna, začnu být nervózní, co přijde. Tak se nenápadně rozhlížím, kteří kolegové jsou připraveni v portále a z toho poznám, co bude.

Takže sebemenší změna může způsobit katastrofu?
Zrovna minulý týden se mi při zkoušce stalo, že kolega Pavel Majkus přišel v jedné scéně jinak. Mně to v hlavě sepnulo a říkám si - aha, druhá půlka, obraz ten a ten. A už jsem jel špatně.

To se může stát, že si popletete obrazy?
To se stává i větším kabrňákům. Nezapomeňte, že na jevišti je to všechno úplně jinak. Jinak plyne čas, jinak se pohybujete, myslíte na desítky různých věcí od rekvizit, přes světla, po kostýmy, text, kolegy...

A stane se to i při představení, nebo jen při zkoušce?
Mně se to naštěstí ještě nepřihodilo, ale jeden velmi známý herec hrál hlavní roli v Shakespearově hře, vyšel na jeviště, něco se mu pomotalo a naskočil mu závěr. Začal hrát, kolegové se přidali, aby diváci nic nepoznali a jemu až během monologu došlo, že hraje sice hezky, ale úplně něco jiného. Tak se elegantně přehrál do další scény, ale ani ona nebyla ta pravá, zase to jel od středu. Strašně se u toho všichni zapotili. Nakonec zahráli všechno, ale v úplně jiné posloupnosti.

To pak asi byly kritiky...
Kritikové určitě napsali, že to bylo zajímavé a že prolínání časových pásem bylo neobvyklým režijním výkladem.

Vraťme se k vaší nové inscenaci. Jak byste popsal její žánr?
To nejde říct tak jednoznačně. Chvíli je to provokující muzikál, jindy horor, ale rozhodně to nebude nuda.

Villon je možná poněkud drzý autor. Bude taková i inscenace?
Chtěli bychom, aby z ní diváci odcházeli se silným zážitkem, ale na druhou stranu - to, co bylo v 15. století provokující, se dnes jeví jako nevinné veršíky. Doba velmi rychle uhání a měřítka se mění s ní. Tenkrát se řeklo nahlas slovo zadek a bylo z toho pozdvižení. A dnes? Ale abych se vrátil k vaší otázce - poetické pásmo to rozhodně nebude. (smích)

Říkal jste, že nahlédneme do praktik jistého pařížského společenství? Můžete to přiblížit?
Viděl jste film Eyes Wide Shut? Pojednává o jednom doktorovi, jenž se úplně náhodou dostane do záhadné sekty, která začne ovlivňovat jeho život. Tak právě něco podobného se přihodilo Villonovi. Kamarád jej přivedl do takové společnosti. Všichni měli na sobě kápi, dostávali tajemné úkoly, ale nikdo nevěděl, kdo v té sektě je a kdo ne. Vedl to záhadný boss, který byl vždycky ve správný čas na správném místě. Villon byl velký dobrodruh, tak do toho šel. Ale myslím, že kdyby jen tušil, co se všechno stane, nehrnul by se tam.

Jaké to byly úkoly, které dostávali?
Pohybovali se od těch banálnějších, jakými byly krádeže, až k velkým zločinům, k vraždám. Člověk, který celé to soukolí rozhýbával, tím samozřejmě sledoval své zájmy a za splněné úkoly platil, takže si tím každého finančně zavázal. Nejhorší bylo, že se pak nikdo z té sekty nemohl dostat. Bylo to všechno velmi rafinovaně vymyšleno.

Mluvíme teď o divadelní licenci, nebo o skutečně existující společnosti?
Žádná licence! Oni opravdu existovali a svého času ovládali Paříž a Francii. Říkalo se jim Škeblouni. To proto, že tu a tam našli lidé v Seině mrtvou vysoce postavenou osobnost a ta měla v rukou škebli. To bylo jejich znamení.

Co se tedy přihodilo Villonovi?
To vám nebudu povídat, protože byste byl ochuzen o celý ten příběh. Snad jen naznačím, že Villon byl za svého života odsouzen, musel opustit Paříž a už se o něm nikdo nic nedozvěděl.


Kdo je Miroslav Zavičár

- narodil se 31. března 1979 v Ostravě
- v letech 1998 - 2001 studoval činoherní herectví na brněnské JAMU
- od roku 2001 je v angažmá ve Slováckém divadle
- zatím jeho poslední rolí je cenzor v Pitínského Divé Báře
- spolupracuje s televizemi, rádii, ve volném čase maluje a hraje na lyru.